Těšínské stíny

Těšínské stíny

aneb jak Čech s puškou pro uhlí si došel.

  

 

 

   Mezi krátké a nepříliš známé kapitoly českých, resp. československých dějin 20. století patří tzv. „Sedmidenní válka“. Krátký vojenský konflikt na konci ledna r.1919 mezi nově vzniklou Československou republikou a taktéž tehdy nově vznikajícím polským státem. Konflikt o tehdy již bývalé rakouské Slezsko, resp. o jeho jižní část na pomezí s Moravou. Tato oblast tehdy již téměř půl roku zaniklého rakousko-uherského státního útvaru byla nejvýznamnější průmyslovou oblastí bývalé monarchie s velmi bohatými uhelnými ložisky a s velmi rozvinou železniční sítí v podobě důležitého klíčového dopravního uzlu směrem na Slovensko. Oblast svým charakterem důležitá jak pro Polsko, tak i pro Československo. Tento sedmidenní vojenský výpad čs. legionářských jednotek a vojenských útvarů složených z válečných veteránů rakouské armády znamenal pro oba státy jen krátkodobou epizodu co se týče svým rozsahem nevelkého vojenského konfliktu v bouřlivých dobách na počátku vzniku ČSR a Polska, ale ve svých důsledcích představoval zisk, resp. ztráta Těšínska především budoucí hospodářský vliv pro oba státy a vážnou skvrnu, která se promítla do jejich dalších vzájemných vztahů. Byl to konflikt, který se sice nazývá válkou, protože proti sobě stály legitimní ozbrojené síly dvou nově vzniknuvších států, ale svým nevelkým rozsahem to spíše lze nazvat sérií menších či větších šarvátek v posledním týdnu ledna 1919.

  

 

 

  

 

   Těšínské knížectví, nedílná součást historického Slezska byla již od středověku zemí království českého, resp. Slezsko buď jako celek nebo jeho přinejmenším jižní část, do které patřilo i Těšínské knížectví. Po nástupu Habsburků na český královský stolec (pozdější vznik Habsburské monarchie) byla stále značná část historického Slezska pod korunou rakouského císařství po celá staletí. Avšak po ztrátě nemalé části průmyslového Slezska v tzv. „ Slezských válkách“ (v polovině 18. století) poté zůstaly pod kontrolou rakouské monarchie již jen jihovýchodní Slezské oblasti, jejichž součástí byl mimo části slezského Opavska i těšínský region. Po celá staletí se v tomto prostoru na pomezí Moravy a Slezska postupně zabydlovalo v menší míře také obyvatelstvo české národnosti a po výše zmíněných slezských válkách zde značně zesílil vliv německé imigrace ze sousedního pruského Slezska. Znatelný byl i výraznější příliv obyvatel polské národnosti (do r.1918) z centrálního Polska, ale především zde byla silně zastoupena komunita původního slezského (místně vyjádřeno: slonžáckého) obyvatelstva. Do dlouhé řady národností je nutné počítat taktéž i židovskou komunitu. Migrační vlny českého obyvatelstva do této oblasti v dobách několika staletí od středověku počínaje, dále migrační vlna obyvatel německé národnosti od poloviny 18. století a v druhé polovině 19. století také nemalá imigrační polská vlna daly do vínku velmi průmyslově vyspělé a na uhlí bohaté oblasti na sever od Moravy podobu různorodého mnohonárodnostního regionu. Původní slezské obyvatelstvo se po dobu těchto staletí promíchávalo se všemi třemi národnostními proudy sem přicházející (český, polský a německý) a tak se v druhé polovině 19. století a v první dekádě 20. století stala oblast bývalého těšínského knížectví pestrou a různorodou „směsicí“ národností a komunit. S trochou nadsázky je možné říci, že již před r.1918 by se tento region mohl nazvat československou „Jugoslávií“ (pozn. autora). Migrace směřující sem po celá staletí zde měla jeden jediný důvod a to postupně se rozvíjející těžký ocelářský průmysl, uhelná těžba a s tím související odvětví rozsáhlé železniční dopravní infrastruktury propojující tuto oblast s Polskem a Slovenskem. Takto velmi pestré národnostní složení bylo ve svém důsledku „sudem střelného prachu“ a záminkou pro ostrý národnostní konflikt na počátku r.1919.  Těžký průmysl a nerostné bohatství však bylo hlavním a skrytým důvodem budoucího střetu. Svojí charakteristikou ideální místo pro silný zájem jakéhokoli státu o jeho zabrání a obsazení kdekoli na světě. Případné oficiální důvody konfrontačních stran můžou být často jen zástupné.

  

 

 

 

Předehra k válce

 

   Konec 1. světové války v listopadu 1918 znamenal mimo jiné i rozpad Rakousko-uherské monarchie. Tím se uvolnily otěže v té chvíli již zaniklého státu, který do té doby držel národnostní problémy na „na uzdě“ mimo jiných oblastí i na Těšínsku. Koncem r.1918 zde vzniklo na krátkou dobu státní vakuum, které v takto průmyslově strategicky důležité a národnostně velmi různorodé oblasti znamenalo eskalaci napětí na pomezí dvou nově vznikajících států Československa a Polska. Tyto dva státní novotvary zde v těchto týdnech po 1. svět. válce ještě neměly plně vytvořené nové základní státní struktury. Důvody obou států obsadit a přičlenit těšínskou oblast do svých hranic byly natolik vážné a oblast samotná národnostně natolik neklidná, že se zde poslední týdny r.1918 a první týdny r.1919 nezadržitelně schylovalo k eskalaci napětí zakončenou čs.– polskou vojenskou konfrontací. Nelze však pominout několik níže uvedených skutečností, které prvním výstřelům v lednu 1919 předcházely.
 
  Již předtím, v r.1910 v tomto regionu konalo sčítání lidu. Sčítání založené na principu obcovací (mateřské) řeči jako ukazatel určení národnostního složení při vyhodnocování sčítání. Výsledky tohoto plebiscitu vyzněly ve většinovém vyjádření ve prospěch polštiny, kdy se k tomuto jazyku přihlásilo 53,8 % obyvatel celého Těšínska.  Dle principu tohoto sčítání to byl ukazatel mateřské řeči, který byl určující pro identifikaci národnosti při tomto úředním plebiscitu. Četnost češtiny a němčiny zde byla tímto určena v podstatně menším rozsahu. Pro českou řeč se vyslovilo jen 26,6 % populace a pro němčinu pouhých 17,7%. Místně specifický slonžácký jazyk nebyl brán při tomto sčítání v potaz, tj. nebyla tím definována samostatná slezská národnost. Toto hrálo podstatou roli pro ne zcela realitě odpovídající národnostní složení, které tímto sčítáním mělo být určeno. Slonžácké obyvatelstvo většinou mluvilo jazyky, které zde byly nejčastěji zastoupené a dle jednotlivců, rodin nebo malých lokalit jim bližší. Takto tímto úředním způsobem při plebiscitu v r.1910 byl poněkud zavádějícím způsobem určen rozsah polské, české a německé populace jazykově dělené, tj. nejčastěji typy jazyků zde zastoupené. Mimo výrazně menšinových čistě národnostních populací zastoupených rodilými Čechy, Poláky nebo Němci se prostě jednotlivý Slezan ve sčítacím archu přihlásil k té či oné řeči, kterou běžně mluvil až na druhém místě po slezském nářečí, protože jeho domácí slonžáčtina jakoby papírově neexistovala. Takže bez ohledu na to, že se domácí slezské obyvatelstvo nemohlo při tomto sčítání přihlásit k domácí a jemu nebližší slezské řeči, tak volilo druhou sobě nejbližší reč z výše jmenovaných. Ovšem volba a uvedení obcovací řeči neznamenalo automaticky v reálu danou národnost. Nebylo vyjímkou, že Slezan mluvící určitým jazykem se ale cítil být národnostně orientován jinak. Některý německy mluvící Slezan se mohl cítit Polákem, některý polsky mluvící Slezan se zase mohl cítit Čechem nebo naopak. Tak se stalo, že v celkovém součtu přes poměrně slabé zastoupení původní rodilé německé, polské nebo české populace na Těšínsku jejich počet výrazně narostl o Slezany, kteří se k nim přihlásili jako k druhé možnosti a to jen v důsledku uvedení mateřské řeči a nemožnosti se připojit k papírově neexistujícímu slezskému jazyku. V tehdy ještě existujícím a relativně klidném Rakousko-Uhersku (r.1910), kdy velmi početná místní skupina obyvatel nebyla rakouskými úřady brána jako samostatná slezská národnost, nevěnoval nikdo významnou pozornost tomuto národnostnímu zkreslení. Polská řeč, která vyšla jako „vítěz“ v r.1910 však tímto dosáhla na papíře většinové převahy v regionu. To bylo bráno polskou stranou jako argument v ostrých sporech po r.1918. Dodnes se vedou spory o to kolik Slezanů mluvilo jiným jazykem než pro jakou národnost byli nakloněni a celé generace historiků z obou stran hranice se v tomto často rozcházejí.

 
   Roku 1918 byla tato oblast národnostně velmi různorodá nejen v inkriminované době těsně po rozpadu monarchie, ale i celá staletí v historii nazpět. Pomyslným natlakovaným kotlem národnostního násilí se stala až v posledních týdnech roku 1918, kdy se vznikem ČSR a Polska si nárokovaly Těšínsko oba státy s velmi důrazným zájmem dostat tuto průmyslovou a uhelnou oblast pod svou svrchovanou kontrolu. Jelikož jeho připojení k poraženému Německu již v té chvíli nepřipadalo reálně v úvahu, začala se dříve sčítáním deklarovaná nemalá německá populace (17,7%) reálně zmenšovat. Dříve někteří němečtí slonžáci byly najednou buď pro polskými nebo pročeskými. Hned v první dny listopadu 1918 vznikly dva regionálně významné politické útvary dle národnostního původu vzniku, kdy hlavní dva rivalové v tomto se staly tzv. český národní výbor a jeho protějšek polský národní výbor. Oba inicializované danými národnostními menšinami v regionu a oba sebevědomě, ale každý samostatně vystupující jako údajný představitel veškerého místního obyvatelstva. Následně po vzniku těchto prvních regionálních politických subjektů bylo pohotovějším a aktivnějším polským národním výborem okamžitě Těšínsko prohlášeno (1.11.1918) za území příslušné k novému polskému státu a zároveň jej v prvních listopadových dnech vojensky obsadilo. Situace mezi oběma menšinami se tímto velmi vyhrotila. Větší část obyvatelstva v regionu byla pro přičlenění k polskému státu, druhá a také nemalá část se zasazovala pro Československo. Spory o kolik byla menší a slabší pročeskoslovenská populace se mezi mnoha historiky vedou dodnes. Německá populace měla předtím již zmíněnou jistou snahu se přihlásit za připojení k tehdy ještě nikoli poraženému předválečnému Německu, kdy následně v poválečné situaci po r.1918 se tato třetí varianta ukázala jako nereálná pro postupně zmenšující se tábor jejích příznivců. Vyhrocená situace koncem podzimu r.1918 hrozila propuknout v nepokoje a i následné protesty politiků nově vznikajícího československého státu proti polským nárokům byly poprvé přeneseny na mezinárodní úroveň pařížských mírových jednání. Byla to snaha o mírové získání této části Slezska jednáním. Prozatím hlavní břemeno napětí a případných politických kroků na Těšínsku nesly oba již zmíněné národnostně dělené výbory. Při politickém tlaku na oba tyto výbory nějak uklidnit nebo alespoň zmírnit vyhrocenou situaci se mezi nimi zrodila první prozatímní dohoda, která ve svém výsledku rozdělovala Těšínsko na dvě oblasti pod kontrolou těchto výborů samotných, kdy velká většina území Těšínska spadla pod kontrolu polského národního výboru včetně velmi důležité bohumínské železniční tepny a včetně nemalé části tehdy předpokládaných uhelných ložisek. Dle této dohody se mělo jednat o prozatímní rozdělení do doby, než celý spor o toto území bude vyřešen na mezinárodní úrovni dohodou mezi Československem a Polskem. To vše za účasti Francie jako prostředníka budoucího jednání. Tato výše zmíněná smírčí mezi výborová dohoda měla být jako řešení prozatímní. Řešení, které mělo především zažehnat velmi vyhrocenou situaci hrozící přerůst v lokální ozbrojené střety mezi místní polskou a českou domobranou v listopadových dnech r.1918. Prozatímnost dohody mimo jiné potvrzovala klausule o tom, že ani jeden z výše uvedených států do doby vyřešení sporu o toto území nebude v této oblasti provádět kroky a rozhodnutí, které by měli charakter chování plné svrchovanosti daného státu nad tímto územím. Přesto, že to bylo pro českou stranu nevýhodné a neuspokojivé rozdělení došlo k relativnímu uklidnění situace, která předtím hraničila s vypuknutím ozbrojených nepokojů ve větším měřítku. Nebylo však tohoto klidu užíváno dlouho. Na sklonku roku r.1918 Polsko naplánovalo na konec ledna 1919 volby do polského sejmu (parlamentu) a mimo jiné i na území jím ovládaného Těšínska. Na vrch tohoto aktu, který měl jasně charakter svrchovanosti polského státu, začal i v této části regionu odvod do polské armády v době vznikajícího rusko-polského válečného konfliktu o východních oblasti na polsko-ukrajinském pomezí. Oba tyto kroky, které byli v rozporu s prozatímní dohodou o dočasném rozdělení, vedly vedení čs. státu k přistoupení na razantní postup mající charakter silového obsazení celého Těšínska jako celku. Záminka k obsazení byla sama „nabídnuta“ Polskem samotným již zmíněnými plánovanými volbami a mobilizací do polské armády. Pomyslný národnostní sud střelného prachu na jihu Slezska, který byl předtím dočasně na několik týdnů utlumen již zmíněnou prozatímní dohodou, byl v této chvíli „odjištěn“ a připraven na odpálení.

 

 

 

 

 

Stíny bajonetů na Olši a Visle

 

   Po vydání vojenského rozkazu (19. ledna 1919) čs. ministerstvem obrany k vojenskému obsazení Těšínska, se pohnuly početné a zkušené vojenské československé legionářské pluky k dříve ustanovené prozatímní hranici rozděleného regionu. Tyto jednotky byly doplněny o dělostřelecké a jízdní útvary, dále posílené několika tisícovkami dobrovolníků - veteránů rakouské armády. Složení těchto dobrovolnických sborů pocházelo jak z jiných regionů ČSR, tak hlavně ze samotného Slezska, kdy se jednalo především o české nacionalisty a příslušníky české menšiny z Orlové, Ostravy, Bohumína a Jablůnkovska. Krok poslední naděje jak předejít nutnosti vojenské akce byla 21. ledna vydána výzva čs. stranou k polské na vyklízení Těšínska polskou armádou a polskými státními orgány. Po její očekávané ignoraci z polské strany následovala 23. ledna schůzka velitele čs. jednotek podplukovníka Josefa Šnejdárka (za účasti vojenských zástupců dohodových států) s velitelem zdejší polské obrany Franciszkem Latinikem, kde bylo polskému veliteli předloženo ultimátum na vyklizení Těšínska. Toto nutno přiznat těžko splnitelné ultimátum, které bylo definováno jako nutné vojenské vyklizení téměř celé těšínské oblasti do dvou hodin, bylo následně jasně odmítnuto. Nástup čs. vojenských sil a překročení dosavadních dočasných hranic čs. jednotkami do Polskem obsazených částí regionu byl neodvratný. Následně byl zahájen postup čs. jednotek směry na linii Bohumín, Orlovou, Karviná, Jablůnkov, dále poté s prvním prioritním cílem obsadit Těšín a překročit řeku Olši, tj. posléze postupovat na Skočov (dnešní Skoczów), v dalších fázích tažení vojenskou střední skupinou obsadit městečko Bielsko-Biala a severním ramenem postupu překročit řeku Vislu ve městě Strumień. Tolik prvotní plány na intervenci do Těšínska. Ze severozápadního Slovenska od Čadce byl nasazen 35. střelecký pluk italských legií, který pod vedením italského plukovníka Grasselliho tvořil jižní směr postupu čs. intervenčních vojsk. Proti útočícím jednotkám, většinou tvořených zkušenými čs. legionářskými svazy a veterány rakouské armády stály nesrovnatelně početně slabší síly polské armády, které se skládaly z méně kvalitních praporů nebo částí pluků, kdy vojenská elita polského vojska tou dobou byla dislokována na bojišti v daleké východní Haliči v nedávno započaté rusko-polské válce. Vedle polských pravidelných vojenských útvarů tvořily síly obránců i dobrovolnické sbory a milice rekrutujících se většinou z polsky smýšlejících vlastenců a nacionalistů z dotčených těšínských regionů. Téhož dne, 23. ledna 2019, překročily první čs. jednotky prozatímní hranici a zahájily rychlý postup na Bohumín, Orlovou a od Slezské Ostravy na sever, kdy tato města byla obsazena ještě týž den bez výraznějšího vojenského odporu, ale za silného nesouhlasu a protestu významné části místních obyvatel. Oproti tomu nikterak snadné to nebylo v Karviné, která byla obsazena až po tvrdých bojích. Rychlý útočný a razantní postup Poláky překvapil a tak až na Karvinou a některá nečetná místa byl polský ozbrojený odpor v prvních 3 dnech spíše sporadický. Početně výrazně slabší obránci ustupovali většinou bez vážnějšího odporu. Po pádu Těšína byly nuceny hlavní polské síly ustoupit na severozápad. Severní část útočného ramene čs. vojsk za řekou Olší úspěšně zajistilo prostor u dnešního polského městečka Strumieň. Střední směr útoku směřoval po obsazení Těšína na sever od města a po těžkých bojích u Louk postoupil až před město Skočov (Skoczów), kde se svedly ostré boje u městečka Kisielów na přístupu ke Skočovu samotnému. Opětovný vynucený ústup Poláků se poté zastavil 30. ledna až těsně před samotným Skočovem. Obráncům se zde podařilo zachytit a československý útok zastavit. Během dosavadních několikadenních bojů průběžně přicházely oběma bojujícím stranám posily a do bojů se zapojovaly stále nové jednotky. Několika hodinového dočasného klidu 30. ledna využilo čs. vojenské velení k dalšímu významnému početnímu posílení útočného armádního uskupení. Přestože došly posily i do pozic polských obránců přes Skočovem, který se v této chvíli stal stěžejním místem bojů celého konfliktu, nevýhodný početní stav a jistá demoralizace druhořadých, ze značné části méně hodnotných milicionářských vojenských sil na polské straně, způsobily jejich silné rozčarování nad dosavadním průběhem bojů poznamenaným ústupy a ztrátou mnoha strategicky důležitých míst v regionu. Vedle ztráty celé tehdejší důležité železniční magistrály Bohumín -Těšín–Jablůnkov, kdy Jablůnkov a okolí byl úspěšně dobyt čs. (italskými) legionáři útočící ze Slovenska v jižním směru bojiště, byla dále pro Poláky ztracena nemalá část uhelných ložisek v regionu. Vidina hrozícího útoku na Skočov následující den (31.1.) a jeho pravděpodobný pád, další očekávaný postup útočníka ve směru na Bielsko-Biala a k řece Visle, to vše polské straně nedávalo reálnou vidinu na převzetí iniciativy a v dohledné době znovu obsazení ztracených strategicky významných území. V noci z 30. na 31. ledna se do celého konfliktu vložili mezinárodní hráči. Anglo-francouzští představitelé velmi nelibě nesli, že se pohraniční spor o jižní Slezsko natolik vyhrotil a došel až do ozbrojeného konfliktu, který se rozhořel jim navzdory. Ze skončené 1. svět. války vítězné dohodové mocnosti měli velký vliv na utváření a formování nových států ve střední, jižní a jihovýchodní Evropě. Jejich snaha zabránit rozšíření tohoto zatím relativně malého a lokálně dosti omezeného čs.- polského konfliktu vedla k silnému nátlaku na vedení nového čs. státu k zastavení vojenských akcí proti Polsku. Československá vláda na tento silný tlak reagovala v noci z 30. na 31. ledna rozkazem pro velícího podplukovníka J. Šnejdárka na okamžité zastavení postupu a uzavření příměří s velitelem polských sil F. Latinikem, načež se následně tak v poslední lednový den stalo. Vyhrocená situace, která hrozila naplno přerůst v rozsáhlou otevřenou válku mezi oběma státy, přinutila obě strany vyslat své delegace k jednání do Paříže, kde došlo 3. února 1919 k vzájemné dohodě, která stanovila novou čs.- polskou demarkační čáru.


 

   Od 1. února všechny vojenské akce utichly a obě vojska zůstala na pozicích z 30. ledna. Během  prvních únorových dnů byla stanovená nová demarkační linie, na kterou se čs. jednotky musely  26. února stáhnout. Tímto stažením bylo čs. vojsko nuceno opustit část obsazeného území a již výše zmíněné únorové jednání v Paříži bylo stvrzeno dalším dokumentem (3. března 1919), který tuto novou linii dotyku potvrdil. Samotné Československo se ukončení bojů nikterak výrazně nebránilo, protože se začala vyostřovat již dříve vzniklá problematická situace na jižním a východním Slovensku při konfliktu s Maďarskem, kde se dříve občasné srážky s maďarskými jednotkami začali komplikovat a přerůstat v rozsáhlejší boje. Vojenské jednotky dislokované na Těšínsku bylo nutné alespoň z části přesunout do těchto postupně přiostřujících se slovenských bojů. Na základě úmluvy pod patronací dohodových států byla čs.- polská linie určena opět jako prozatímní s tím, že na celém sporném těšínském území se bude konat v r.1919 lidové hlasování o přičlenění celého Těšínska k tomu či onomu státu. Během r.1919 však bylo konání plebiscitu odkládáno, na obou stranách vznikaly plebiscitní komise pro přípravu budoucího lidového hlasování, ale zároveň se tím vyostřovala československá i polská propaganda ve snaze obou stran zvrátit budoucí výsledek plánovaného regionálního referenda na svou stranu. V důsledku toho začaly vznikat konflikty mezi českým a polským obyvatelstvem, došlo opětovně ke vzniku místně lokalizovaných polovojenských jednotek a k oboustrannému násilí mající i oběti na životech. Začalo krvavé období trvající v letech 1919 - 1920, tzv. „plebiscitní období“, kdy to byl čas na obou stranách často doprovázený násilím a terorem. Časté byly únosy funkcionářů plebiscitních komisí, kteří měli budoucí hlasování obyvatelstva o připojení k Polsku nebo k ČSR připravovat. Taktéž byla na „denním pořádku“ vzájemná diskriminace obyvatel národnosti druhé strany, střety ozbrojených bojůvek a obětí jak na české, tak i na polské straně. V této velmi napjaté atmosféře, trvají až do r.1920, nakonec konání lidového hlasování „vyšumělo“ a nedošlo k němu. Bohumínsko, Třinecko, Karvinsko a jiné oblasti silně pro polsky naladěné zůstaly pod svrchovaností ČSR a byly k němu připojené. Demarkační linie určená v únoru 1919 a potvrzena 3. března téhož roku, a s tím související následné nedořešení pevných hranic mezi oběma státy, se stala touto hranicí obou států bez vzájemné dohody až do r.1958 a s velmi malými změnami po r.1958 se ve své podstatě nezměnila dodnes.
 

 

 

    Rozdělení vyšlé z bojů v lednu 1919 již bylo pro Československou stranu výhodnější než původní prozatímní hranice před vypuknutím konfliktu, ale tuto skutečnost kalil fakt, že menší část strategické železnice Bohumín–Těšín–Jablůnkov nebyla čs. její kontrolu, tj. na území ČSR byla velká většina délky této železnice, ale nebylo její držení v celé a souvislé délce. Oproti tomu k čs. ziskům patřilo ovládnutí nemalé části černouhelných ložisek v regionu, významné části těžkého průmyslu a velké většiny výše zmíněné železniční magistrály. Poněkud méně radostná byla pro první čs. republiku skutečnost, že se ziskem větší části historického regionu Těšínska (56%) dostalo do vínku vedení nového československého státu také problém polské a pro polsky naladěné menšiny na svém území, resp. problém nejen polské, ale i nemalé části slonžácké skupiny místního obyvatelstva odmítající svrchovanost ČSR nad tímto územím a protičesky laděné. Při čs. postupu směrem na Karvinou, Orlovou, Frýdek-Místek a na Těšín samotný narazila útočící vojska na silný nesouhlas nemalé části místního obyvatelstva, kdy nejen místní domobrana, která kladla ozbrojený odpor, ale i značná část neozbrojeného místního obyvatelstva vyjadřovala přinejmenším nelibost s čs. okupací území, v některých případech došlo i k nenásilným protestním akcím. Oproti tomu okrajové jihozápadní a západní části oblasti oblasti Těšínska (slezská Ostrava, blízké okolí Frýdku-Místku a jižní část pod Jablůnkovem) bylo obyvatelstvo ve své většině nakloněno k příslušnosti čs. státu. Celkově však tato „česká“ území svou rozlohou a počtem pročeského obyvatelstva byla menšinová v rozsahu celé sporné těšínské oblasti. Nelze pominout i skutečnost, že přes většinový nesouhlas obyvatelstva velké části karvinské a bohumínské oblasti s intervencí, byla i zde nemalá část obyvatel nakloněna čs. svrchovanosti nad tímto územím a mnoho zdejších českých dobrovolníků bylo začleněno do jednotek domobrany, které se na čs. straně zúčastnili vojenských akcí. Daný souhlas či nesouhlas se vstupem čs. vojsk byl dán oblastí a místně příslušným národnostním složením obyvatelstva. Oficiální nároky Polska na celý těšínský region vycházely z převahy obyvatelstva hlásící se při sčítání lidu k polskému jazyku v porovnání s pročeskou populací, oproti tomu propagovaný nárok Československa vycházel ze skutečnosti trvalé historické příslušnosti k zemím koruny české, kdy menšinové zastoupení české komunity bylo k argumentaci nepoužitelné. Asi není těžké dovodit skutečný důvod velkého zájmu obou nově vzniklých států, a to zejména bohatá uhelná ložiska v této oblasti, dále rozvinutý těžký hutní a strojní průmysl a v neposlední řadě rozvinutá dopravní infrastruktura. Německé a židovské obyvatelstvo nijak do tohoto sporu aktivně významně nezasáhlo a spíše zpočátku přihlíželo tragickému válečnému vyvrcholení sporu o velmi strategický region Těšínska v lednu 1919. Německá skupina obyvatel se ve větší míře nakonec během roku 1919, během připravovaného a později neuskutečněného plebiscitu, váhavě přiklonila na čs. stranu. Po uklidnění situace po r.1920 v konečném bilancování čs. stát získal 56 % sporného území s nemalou částí uhelných ložisek a průmyslem, oproti tomu nedostal pod svou kontrolu území na sever od Jablůnkova, kde byla nemalá pro československy laděná menšina.

 

 

 

   Stíny tohoto vyhroceného konfliktu v prvních měsících existence obou mladých států zanesla do jejich následných vztahů pomyslnou temnou skvrnu. Stíny, které se vrátily po 20 letech (v září 1938) v době mnichovské krize, tj. vystoupení Polska po boku Německa proti Československu. Stíny, které více či méně zůstávají hluboko v povědomí ČR a Polska dodnes, avšak zejména v povědomí obyvatelstva na obou stranách státní hranice dnes již zaniklého historicky vymezeného těšínského regionu jako celku. Stíny především v duších a v přesvědčení obyvatel části českého Těšínska a někdy s méně, jindy s více výraznou nevraživostí k české straně dodnes.
   
   Původně dočasné rozdělení dle demarkační čáry z r.1919 zůstalo po mnoho desetiletí dodnes, kdy pouze r.1938 většinu čs. části Těšínska Polsko obsadilo, a po následné polské porážce Polska r.1939 byl tento region pod kontrolou Německa. V r. 1945,  na sklonku 2. světové války, se situace v tomto regionu opět vyhrotila. Proti sobě opět stály polské a čs. jednotky připraveni na další vzájemný ozbrojený střet o tuto oblast. Na obou stranách řeky Olše se v postaveních proti sobě nacházely vojenské jednotky a nechyběly u toho ani tanky. Napjatou situaci hrozící doslova každým dnem přerůst v nový válečný střet uklidnil až bezprostřední zásah SSSR, resp. samotného Stalina, který stanovil mimo jiné i v této oblasti předmnichovské hranice ČSR jako neměnné. Hranice obou států na Těšínsku fakticky zůstaly zachovány z r.1919 a s minimálními změnami byly nakonec pevně stanoveny r.1958 vzájemnou čs.- polskou mezistátní smlouvou. Ve 20. a 30. letech zde přítomná židovská menšina byla během 2. světové války deportována do koncentračních táborů, kde většina těšínských židů zahynula. Osud deportace postihl i zde dříve zabydlenou německou menšinu, která byla po 2. svět. válce odsunuta. Od 50. let 20. století se v československém (později v českém) Slezsku místní osídlení potýká více či méně s identitou slonžácko–polsko–českou, resp. různé národnostní smýšlení těchto skupin, kdy slonžácká, dodnes oficiálně neuznaná národnost, avšak silně v tomto regionu zastoupená, se dle oblastí hlásí svými sympatiemi k jednomu nebo druhému státu avšak ve větší části zachovávající si původní slezskou identitu od Bohumína, přes Karvinou, Ostravu, Těšín až po Jablůnkov. Není to území ani ryze polské, ani ryze české ale dle většiny místních lidí pouze slezské, avšak smýšlením většinově pro polsky orientované.
 
   Asi již chybí jen povinný a nikoli radostný dovětek k tomu článku, který se dotýká také v něm obsažené válečné tématiky. Dovětek v počtu válečných obětí tohoto svojí intenzitou a svým rozsahem nepříliš velkým ozbrojeným konfliktem. Některé historické archivy dokládají 134, jiné 145 padlých vojáků (celkový součet mrtvých z obou stran) z větší části na polské straně. Počty raněných jsou doloženy 124 mužů čs. straně a jejich 7 nezvěstných, na polské 855 raněných. Údajné vysoké číslo 813 nezvěstných polských vojáků je někdy přičítáno vysoké dezerci. Výše uvedené čísla jsou doložitelné, ale vzhledem k tomu, že se konfliktu účastnilo v součtu hrubým odhadem několik desítek tisíc vojáků a linie postupu se táhla na poměrně široké frontě mnoha desítek kilometrů, tak lze předpokládat, že i přes nepříliš velkou intenzitu celé „Sedmidenní války“ se skutečný počet obětí mohl pohybovat v o něco vyšších číslech. V časech prvních měsíců po světové válce byl nejen středoevropský prostor rozvrácen touto nedávno skončenou velkou válkou (1914-1918). Bylo to období hospodářského kolapsu a velké bídy mezi obyvatelstvem. Po období čtyřech válečných let a „vykrvácení“ Evropy s několika miliony obětí na válečných bojištích. Také to byla doba, kdy obecně hodnota lidského života byla na velmi nízké úrovni. V důsledku toho se děly i na Těšínsku r.1919 mnohé excesy v podobě nemalé míry násilí jak na české tak i na polské straně konfliktu. Mimo přímých válečných obětí z bojů došlo, bohužel i na vraždy zajatců nebo na zločiny na místním obyvatelstvu. Skutečnosti smutné, tragické, které však bohužel provázejí každý ozbrojený konflikt. V tomto případě skutečnosti negativně znásobené dobou poválečné bídy, dobou národnostních vášní hroutící se staré Evropy a v čase někdy i krvavě rodících se některých nových států.