Předehra ke vzniku ČSR

aneb jak Masaryk tatíčkem zakladatelem se stal.

 
   Vznik československého státu v podobě v jaké vznikl a jeho následné směřování během 20. a 30. let dvacátého století postupně a pomalinku určovalo cestu k pozdější mnichovské morální tragédii českého národa. Co však samotnému zrození tohoto nového státu, r.1918, předcházelo a proč měl podobu takovou jakou měl, to je možná poněkud méně známo.
 
  Samotné kořeny a myšlenku českého sebeurčení zadalo národní obrození koncem 18. a během první poloviny 19. století. Dlouhou řadu jeho představitelů nelze krátce vyčíslit ani stručně vyjmenovat. Národní obrození není předmětem tohoto článku, ale nelze jej nezmínit v kontextu mnohem pozdějších aktivit a snah na počátku 20. století, které předcházely vytvoření ČSR v r.1918. Národní obrození, mezi něž (mimo jiných) patřili J. Dobrovský, F. Palacký, A. Jirásek, atd., bylo postaveno jako takové na českém jazykovém základě a určení českého národa jako takového dle jazykového klíče. Nepomíjela se ani geopolitická a státní územní existence středověkého českého království, ale samotnou podstatou a zviditelnění obrození byla otázka českého jazyka a jeho oživení. Čeština byla do poloviny 19. století spíše jazykem  venkovským (a to jen ve vnitrozemí českých a moravských krajů), ve městech byla rozšířena výrazně méně a v úředním styku byla používána spíše jen zřídka. Oficiálním úředním i faktickým jazykem byla v městech českých zemí, na Moravě a části rakouského Slezska, němčina. V krátkosti řečeno, bylo cílem obrození mezi lety 1770–1848 oživit českou řeč a české národní uvědomění v rámci Habsburské monarchie, bez zásadních úmyslů na politickou a státní suverenitu českých krajů. Obdobný obrozenecký proces v tomto období probíhal i v Horních Uhrách (dnešní Slovensko) s přibližně stejnými cíli a ambicemi. Výsledkem českého obrození bylo od konce 19. století do jisté omezené míry politické sebeurčení vznik několika mandátů poslanců v rakouském zemském sněmu (obdoba parlamentu), zvolených z českých a moravských regionů. Avšak spíše to byla role politicky symbolická. Nešlo o politickou autonomii Čech ve federativním nebo konfederativním slova smyslu, která byla po r. 1868 rakouským císařstvím dána pouze početně a politicky silné maďarské menšině v rámci Rakouska–Uherska, tzv. Rakousko-Uherským vyrovnáním. Fakticky toto státoprávní uspořádání Rakouska-Uherska, z druhé poloviny 19. Století, zůstalo až do r. 1918, kdy došlo k samotnému úplnému zániku a rozpadu monarchie jako takové.
 
  Domácí politická scéna v Čechách před 1. svět. válkou nebyla nijak výrazně aktivní a snahy o úplné odtržení od monarchie a osamostatnění byly spíše jen výjmečné a sporadické. Mezi odbojáři a národovci převládala koncepce určení autonomie Čech a Moravy v rámci monarchie a federalizace Rakouska–Uherska. Úvahy o úplném odtržení českých zemí nebyly "na pořadu dne". V tomto smyslu byly vedené i aktivity představitelů české inteligence a politických představitelů v rámci Rakouska-Uherska. Mimo jiných, T.G. Masaryka, E. Beneše a K.Kramáře nevyjímaje. Před r.1914 se o samostatném českém státě prostě moc neuvažovalo.
 
  Samotný začátek války zpočátku neznamenal žádný zásadní obrat v myšlenkách na vznik budoucí ČSR a ještě v r.1914 sám Masaryk prosazoval federativní koncepci monarchie a silnou autonomii Čech v rámci tohoto mnohonárodnostního soustátí. Jeho pozice však již několik let předtím na domácí politické scéně byla oslabena, kdy se do popředí ještě před válkou dostali tzv. Mladočeši pod vedením K.Kramáře, kteří přibližně po r. 1915 začali pomalu a postupně měnit směr svých úvah ke koncepci samostatné české státnosti. Tyto snahy o české státní sebeurčení byly poněkud nesměle prosazovány jako obecná teze a myšlenka bez toho, že by v prvních dvou letech války bylo nějak patrné v jaké konkrétní podobě a v jakém územním rozsahu by český stát měl vzniknout. O představě mnohonárodnostního státu se Slovenskem, Podkarpatskou Rusí, s velmi výraznou maďarskou, německou a polskou menšinou ani nemluvě. Myšlenky a teorie domácího českého odboje těsně před r. 1914 a v prvním roce války řešily to zda by bylo odtržení od Rakouska-Uherska vůbec možné. Spíše však v českém národovectví mírně převládala ještě v tomto období myšlenka autonomie v rámci budoucí mnohonárodnostní rakouské federace.
 
  Výrazný zlom směrem k úsilí o samostatný stát nastal během roku 1915, kdy již byl Masaryk s Benešem v emigraci ve Francii. Pravděpodobně nemožnost přímo mít vliv na národovecké snahy v Čechách, kde se ke koncepci samostatnosti postupně přikláněla stále větší část domácího odboje vlivem rostoucích obav z budoucí germanizace české kotliny ze strany poválečného Německa (viz. článek zde), přimělo Masaryka změnit názor a zcela jasně se během tohoto roku vyhranil ve prospěch úplného poválečného odtržení od monarchie. Zřejmě vycítil příležitost "zajištění" vzniku budoucího státu jeho zásluhou "zvenčí", tedy ustanovení budoucího nového státního útvaru u západních mocností v podmínkách zahraniční emigrace. Pochopil jako reálnou šanci vyjednat a protlačit ustanovení pozdějšího Československa u Francie, Anglie a USA. Vsadil na budoucí kartu potencionálních vítězů války na straně dohodových mocností a na to, že oni budou rozhodovat o poválečném uspořádání. Pravděpodobně i díky tomu, že budoucí vítězné mocnosti počítaly s výrazným oslabením poválečného Německa a nebyly ani proti případnému rozpadu nebo oslabení nestabilního mnohonárodnostního Rakouska-Uherska, československý zahraniční odboj tímto dostal "tah na bránu" oproti domácí dost pasivní odbojářské scéně. Masaryk s Benešem v tomto vycítili příležitost ohledně převzetí hlavní aktivity při vzniku státu a odstavení domácího odboje. Viděli v tom možnost převzetí nejvyšších politických a státních funkcích ve vedení budoucí republiky. Jinak řečeno, vyvstala před nimi možnost "zařídit a postarat se" o zrození státu zvenčí, mít hlavní podíl na jeho ustanovení a díky tomu se později dostat do jeho čela. Beneš, Masaryk, Štefánik a spol. tímto předem zajistili mezinárodní uznání státu u evropských mocností během válečných let. Díky výrazným vyjednávacím schopnostem E. Beneše a jeho znalostem zahraniční politiky bylo vše základní vyjednáno u Francie, Anglie a USA a „zařízeno“ ještě před 28. říjnem 1918. V Čechách, na Moravě, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi až do posledních dnů 1. světové války bylo povědomí obyvatelstva o snahách vzniku budoucího ČSR jen minimální nebo vůbec žádné. Domácí odboj byl při vzniku státu v podstatě téměř odstaven a pouze s částečným vlivem. Pod vedením K. Kramáře neměl v zahraničních aktivitách téměř žádné možnosti a na domácí scéně lidově řečeno vyčkával "co bude" v posledních válečných měsících. Později se K. Kramář stal prvním čs. premiérem avšak v porovnání s prvním prezidentem Masarykem v nové ČSR a ministrem zahraničních věcí Benešem byl jeho faktický politický vliv slabší, zejména v zahraničních otázkách, ale i vnitropolitických. Nelze však úplně upřít podíl domácích odbojových skupin na vzniku ČSR. V omezené míře bylo odtržení Čech mezi lidem ke konci války propagováno domácími národovci, avšak propagace byla jen velmi nevýrazná, potlačována habsburskou státní mocí a většina aktivit ke vzniku státu se spíše projevovala na filozofické úrovni v uzavřených skupinkách. Diplomatické úsilí, aktivity a propagace v zahraničí, v letech 1915-1918, pro osamostatnění Čechů a Slováků, byla silně a masivně vedena lidmi kolem Masaryka a Štefánika. Domácí národovecky orientovaná politická scéna pod vedením K. Kramáře se přidala k něčemu, co se jevilo v zahraničí již v plném vyjednávacím proudu a pravděpodobně nevyhnutelné. Ale přesto všechno byli domácí politici veličinou, s kterou se počítat muselo a to věděl i Masaryk, Beneš a Štefánik. Mimo jiné i jistý vliv nelze upřít domácím národovcům, kdy zejména na jejich naléhání a tlak byly Benešem a Masarykem vyjednány u západních mocností hranice budoucího státu na základě klíče dle historických hranic Čech a Moravy. Tedy nikoli dle jazykového klíče, kdy by se hranice určovaly dle převažujícího česky mluvícího obyvatelstva (pro představu zhruba hranice jen o něco širší než u pozdějšího protektorátu z let 1939-1945). Tyto jazykové hranice původně prosazoval Masaryk, ale v tomto ustoupil Kramářovi a do záboru území budoucí české a moravské části státu bylo zahrnuty rozsáhlé oblasti osídlené většinově nebo téměř výhradně německým obyvatelstvem. Rozsáhlé oblasti, které byly kdysi součástí středověkého státu za Přemyslovců, ale již po mnoho staletí před r.1918 téměř výhradně osídlené německy mluvícím obyvatelstvem. Vše toto v územním rozsahu Čech a Moravy jak jej známe dnes. Znamenalo to, že obyvateli Československa se stalo přes 3 miliónů Němců obývající asi třetinu Čech, Moravy a malou část Slezska. Dalších několik desítek tisíc Němců na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. V tomto určení hranic T.G.M. ustoupil domácím odbojářům pod vedením Kramáře a díky úsilí Beneše a jeho týmu kolem něj, se tyto rozsáhlé hranice podařilo vyjednat a zajistit u budoucích vítězných mocností 1. světové války.
 
  Zde je možné určit asi úplně první z mnoha příčin pozdější krize v roce 1938. Příčinu určitě ne hlavní, určitě ne nejzávažnější a určitě ne jedinou, avšak příčinu nepominutelnou. Příčinu velmi početné skupiny německy mluvícího obyvatelstva v budoucí ČSR, ze kterých velká většina vznik státu nesla velmi nelibě a odmítavě. Potažmo jiné početné národnostní menšiny nevyjímaje. Zda byl strůjcem této první příčiny Kramář, že prosadil zábor území s velmi početnou německou menšinou nebo zda to přičíst Masarykovi, že na tuto Kramářovu variantu přistoupil, to již je druhořadé. Nebyla to však asi příčina rozhodující z těch, které během 20. a 30. let postupně vedly ke krizi r. 1938 a k Mnichovské dohodě samotné. Jen to byla jedna příčina z mnoha, ale zřejmě první v dlouhé řadě mnoha dalších. Samotná mezinárodní a politická situace ve 30. letech byla sbírkou mnoha příčin a okolností, která postupně sestavovaly tragickou skládačku československé krize r.1938. Označit jediného viníka a jedinou příčinu v tomto případě jednoznačně nelze a pokud by nedošlo k Mnichovské konferenci 30. září 1938, došlo by dříve nebo později k tlaku na okleštění Československa jinou formou, jinou mezinárodní dohodou nebo jinou variantou nátlaku V. Británie a Francie. Zda ustoupit nátlaku velmocí tehdejšího světa nebo se mu bránit bojem s minimálním výhledem na úspěch, to již je jiná otázka a jiné téma.