Likvidace leh. opevnění

Likvidace čs. lehkého opevnění

   Lehké opevnění jak starého tak i nového typu dnes často není ve vnitrozemí ČR dochováno. Je to způsobeno účelovou likvidací lehkých objektů v oblastech, kde převažovalo české obyvatelstvo nad německým, tj. na území bývalého protektorátu. K této likvidaci přistoupilo německé velení z preventivních důvodů, kdy v r.1939 hrozilo zejména v Čechách a na Moravě, protiněmecké povstání česky mluvícího obyvatelstva. Německá obava z povstaleckého vojenského využití pevnostních objektů při tomto případném povstání vedla k likvidaci téměř veškerých lehkých objektů již ve výše zmíněných protektorátních oblastech. Likvidační ničení se čs. těžkého opevnění netýkalo pro jeho případnou velmi extrémní nákladnost, ale často i fyzickou nemožnost ho úplně zničit.

  Velení něm. ženijních vojsk dostalo příkaz k likvidací a k celkové destrukci jednotlivých objektů výbušninami. Varianta znehodnocení v podobě zazdění nebo zabetonování byla zamítnuta jako nedostatečná. Pouze v případě, že nebylo možné zničit lehkou pevnůstku výbuchem z důvodu bezprostřední blízkosti obytné zástavby nebo komunikačních sítí, byl řopík pouze zazděn (např. dochované řopíky u Pašovic a Hladné n. Vlt.) a na jiných místech.

  Původní pokusy ničení objektů výbušninami vycházely z navrtání otvorů do betonových stěn v předpokládaných slabších místech a do nich následné vložení dynamitových patron. Jejich odpalem se předpokládalo rozlámaní pevnůstky jako celku. Tento způsob byl velmi zdlouhavý a náročný na navrtávání do kvalitního betonu a výsledek byl většinou žalostný. Po často neúspěšných pokusech o odstřelení touto metodou se přistoupilo k rychlejšímu, ale nákladnějšímu způsobu, který spočíval k uložení několika desítek kilogramů trhavin s vyšší účinností dovnitř řopíků. První testy jak likvidovat lehké objekty vz.37 probíhaly s nedostatečným množstvím výbušnin, kdy bylo interiéru vloženo 20–30 kg výbušnin. Objekt se potom se jen otřásl, pouze se “zaprášilo”, a ani se nehnul nebo někdy trochu "nadskočil a posadil" se zpět. Teprve až po zvýšení množství trhavin v interiéru (na 60–90 kg), po jejich umístění uvnitř na potenciálně zranitelná místa, po utěsnění všech otvorů a úplném uzavření, teprve poté byla úplná destrukce úspěšná. Tlak v okamžiku výbuchu uvnitř utěsněné pevnůstky narostl do hodnot, které byly schopny roztrhat a odhodit celé mnohaset kilogramové železobetonové masivní trosky do vzdálenosti několika metrů (stropy, celé stěny nebo jejich části) a menší bloky někdy dopadly až několik desítek metrů daleko. Někdy bylo před odstřelem napumpováno velké množství vody do metrové výše v interiéru, čímž se zmenšila vzduchová kapsa a tím se ještě více zvyšoval konečný účinek výbuchu. K tomuto zdokonalení ničení lehkého čs. opevnění se dospělo po delší době mnoha pokusů, kdy tato úspěšná a konečná metodika byla zadávána ženijním něm. jednotkám jako standard. Muselo být často uzavřeno před odstřelem okolí, které zajišťovalo protektorátní (tedy původně československé) četnictvo. Četníci, kteří předtím v době budování toho samého opevnění stanoviště hlídali, v době mobilizace se připravovali na obranu, byli na toto opevnění hrdí, tak o rok později museli tomuto ničení přihlížet.

   Při likvidační explozi se velmi často stropní deska v celém kuse vytrhla a odletěla vzduchem několik metrů před čelní stěnu. Tato stropní část byla silná 40–60 cm a o celkové ploše cca 12 metrů čtverečních. Masiv železobetonu o značné váze, který byl často “transportován” vzduchem do vzdálenosti několika metrů. Boční a týlové stěny (s vyjímkou vstupní chodby) byly ve většině odstřelů odhozeny do značné vzdálenosti a často i velké betonové fragmenty o váze kolem 100 kg letěly mnoho desítek metrů. Masivní čelní stěna byla buď vyvrácena ze svého pevného uchycení v základové desce a většinou však nebyla oddělena úplně nebo zůstala zcela stát na svěm místě a v původní poloze. K vyvrácení došlo většinou v případě absence ochranného valu před čelní stěnou. V opačném, kdy byl již val před čelní stěnou navršen, se čelo pevnůstky o tento zemní zához opřelo a nehnulo se. Velmi typickým rysem bylo, že vstupní část řopíku (část s vchodovou střílnou) zůstala na svém místě a často i nevyvrácena. Díky svému pravoúhlému zalomení odolala tlaku výbuchu zevnitř. U zničených a nezahlazených objektů často dodnes nalezneme na místech téměř typické znaky, kdy stropní deska je odhozena většinou před objektem nebo zakrývá trosky pod sebou, pokud nebyla odhozena mimo objekt a tím zdevastované ruiny pod sebou přikryla, čelní stěna se často vyvrátila, ale neoddělila se (méně častěji také oddělena a odhozena) a část vchodové pravoúhlé chodby často dodnes stojí tyčící se pevně na svém místě nebo jen mírně vyvrácena z osy. Trosky bočních a některých týlových stěn jsou většinou ve velkých fragmentech (někdy i vcelku) odhozeny několik metrů (někdy ale i desítky až téměř sto metrů) daleko. Tento výše zmíněný popis odpovídá lehkým pevnůstkám vz.37, které po explozi nebyly více rozebírány a zahlazovány. Po odvezení ocelolitinových střílen a pancéřových dveří byly ponechány dodnes ve stavu po odstřelu. Nalézt lze masivní trosky v jižních Čechách např. na Borovansku u Č. Budějovic, u Mladošovic, nedaleko Strážkovic nebo na Třeboňsku (a na mnoha jiných místech v celé ČR). V jiných oblastech byly zničené řopíky úplně a často i do posledního kousku betonu rozebrány a zahlazeny (např. Vltavotýnské předmostí, Poněšičko, tzv. "Pražský oblouk", Povltaví, a jiné). K ničení lehkého opevnění tímto způsobem a z podobných důvodu docházelo v nemalé míře i na Slovensku.

   Z celkových cca 10 000 lehkých objektů (v součtu vz.36 a vz.37) vybetonovaných do konce září 1938 v celém tehdejším Československu bylo na území dnešní ČR takto úplně zničeno zhruba něco přes 2500 z nich. Ničení probíhalo nejvíce od jara do podzimu 1939, ve výrazně menší intenzitě i během následujích válečných let. V některých oblastech byly stopy po pevnůstkách téměř úplně zahlazeny (např. celá Vltavská linie a opevnění kolem Prahy), jinde leží výrazné “hromady” železobetonu dodnes. Oproti tomu na mnoha jiných dlouhých úsecích (téměř výhradně v pohraničí) v oblastech dnešní ČR a Slovenska lze i dnes nalézt zachované a nepoškozené celé dlouhé a rozsáhlé linie lehkého opevnění.

   Existuje i druhé hledisko vážného poškozování lehkého opevnění (často i těžkého), kdy nešlo přímo o cílenou destrukci a likvidaci pevnostního objektu, ale výbušninami bylo vytrhávány pancéřové prvky z opevnění, přestože nadále objekt jako celek zůstal stát. Jednalo se o vytrhávání střílen z lehkého a těžkého čs. opevnění. U těžké fortifikace šlo však na prvním místě zejména o pancéřové zvony. Tyto kvalitní pancéřové prvky byly odeslány k dalšímu zpracování pro německý válečný průmysl nebo byly instalovany v samotné říši na německých pevnostních objektech. Pro lehké opevnění v tomto je typické, že není vyjímkou, když dodnes najdeme lehkou pevnůstku v bývalých sudetských oblastech, která jako celek nebyla zničena, ale zejí v ní velký otvory v místech kdysi původně zabetonovaných střílen. Po obvodu střílen byly do betonu německými okupanty navrtány otvory, do nich vloženy dynamitové patrony a tento pancéřový prvek byl jejich následným odpálením vytržen.