Národnostní fragmentace

Cesta ke Mnichovu » Národnostní fragmentace

Stín národnostní fragmentace 

aneb tíha národnostní "skládačky" prvorepublikového Československa

 

   Československá republika byla založena na historických základech českého národa. Na základech středověkého českého státu v krajích českých a moravských, a na hodnotách národního uvědomění pozdějšího českého národního obrození z 19. století. K jejímu vzniku významně přispěli i představitelé formujícího se Slovenska, které bylo do té doby historicky součástí uherských zemí, ve kterých po několik posledních století získávalo velký vliv početné maďarské obyvatelstvo. Byly to kraje Slovenska co se nazývali "Horními Uhry", z nemalé části pod maďarským národnostním vlivem, převážně zemědělského charakteru a s malým průmyslovým potenciálem. Vznikem ČSR r.1918 dostaly slovenské země jedinečnou možnost odtrhnout se od nechtěného maďarského "pouta" a vyhranit se proti čemukoli maďarskému v hranicích nového státu, který nebyl nijak významně na Maďarsku závislý. Zmínit se musí i k ČSR připojená (r.1920) Zakarpatská Ukrajina (též nazývaná jako Podkarpatská Rus), jedna z nejchudších oblastí tehdejší Evropy, z velké většiny obývaná národností Rusínů a s nepříliš významnou maďarskou menšinou na samém jihu těchto krajů za pohořím Karpat. Z velké většiny zemědělská a zaostalá část nového čs. státu.

  Do vínku nové republiky bylo tím vloženo značně pestré národnostní složení. Pestré, ale především nesourodé. Byly to národy rozdílné historicky a kulturně. Jen pouze v Českých zemích a na Moravě se vedle necelých 6 milionů Čechů ocitlo od Německa a Rakouska odtrženo přes 3 miliony německy mluvících obyvatel. Tato početná národnost byla od samého počátku ČSR ostře proti jeho vzniku a v době jeho zrodu byla většina tohoto obyvatelstva velmi výrazně pro připojení "jejich" krajů k poválečnému Německu nebo novému Rakousku. To se však nestalo a Němci v české kotlině najednou byli v cizím (převážně neněmecky mluvícím) státě. Většina z nich tuto skutečnost těžce nesla a jemněji vyjádřeno: "neměli republiku z hlouby srdce rádi". Dalším problémem bylo přibližně 750 tisíc Maďarů na jihu Slovenska a jihu Zakarpatské Ukrajiny, kdy jejich situace byla velmi podobná německé menšině v Čechách. Stejně tak na tom bylo 70 tisíc Poláků na sever od Ostravy a v čs. Těšínsku. Navíc v případě Maďarů a Poláků byli někde i početné oběti na životech z bojů v pohraničí (v letech 1918-1919) při obsazování jejich území čs. armádou. Zvláštní malou skupinou obyvatelstva bylo Hlučínsko, připojené k ČSR proti vůli jeho obyvatelstva. Přibližně 30 tisícová menšina kolem města Hlučín se nazývala "Moravci". Mluvili většinou česky, ale hlásili se německé národnosti a zcela zásadně přijímající státní identitu (!) Německa, resp. Pruska. Snad jen pouze 460 tisíc Rusínů na samém východě nové republiky bylo možno považovat za relativně bezproblémové. Ve výčtu ještě nezmíněné obyvatelstvo slovenské národnosti (2,6 milionu) bylo kulturně, jazykově z části i historicky podobné českému. Češi a Slováci tímto vytvořili politicky dvě dominantní národnosti nově vzniklého Československa. Uměle z centrální vlády v Praze prosazovanou vytvořili rádoby tzv. "československou" národnost (Češi a Slováci) a určovali budoucí politický a hospodářský charakter v následujících dvou desetiletích, s jistou diskriminací "NEčeskolovenských" národností.

 

   Výše popsaný vznik Československa, zejména z pohledu budoucích možných jeho problémů, naznačuje, že národnostní složení ČSR bylo velmi pestré a zejména v soužití bylo problematické a rizikové. Také je možné říci, že až na Rumunsko byly ostatní sousedící státy buď otevřeně nepřátelské a nebo potencionálně do budoucna by se jimi mohly stát. Nepřátelské zejména vůči suverenitě a územní celistvosti republiky. Zakládající a čelní představitelé první republiky T.G. Masaryk, E. Beneš a R. Štefánik (tragicky zahynul již r.1918) vedle známých skutečností, jako byla demokracie západního typu a úspěšné zásadní hospodářské reformy, od samého počátku prosazovali i liberární hodnoty a vnitropolitické principy v oblasti menšin. Liberární na tehdejší poměry v Evropě (!). Tyto směry vnitřní národnostní politiky se někdy výrazně přibližovaly demokratickým principům a jindy nikoli. Byly však jako celek v obecném slova smyslu byla uznávány jako "národnostní demokracie západoevropského typu". Politické vedení státu se i přesto s nepříznivým národnostním složením hodlalo pomalu a postupně vypořádat "po svém". Po úplném zformování základních bezpečnostních struktur a složek státu se dalo Československo na cestu tzv. "Čechoslovakismu", tj. ideje vytvoření nové "národnosti" Čechů a Slováků, a cestou postupné asimilace obyvatelstva jiných národností pod tento domnělý vznikající "deštník" mnohonárodnostního státu pod vedením již zmíněných. Pro přibližnou ilustraci je to možné přirovnat k Jugoslávii 20. století, resp. mnoha desítek let trvací pokus o vytvoření jugoslávského národa na Balkáně z velmi rozdílných kultur a etnik. Dnes se všeobecně ví jak "jugoslávský experiment" skončil. Toto srovnání však nelze brát doslovně a zcela bez výhrad, ale jen jako přibližnou ilustraci pro národnostní situaci a vývoj v meziválečné ČSR.
 

   Pro velkou jazykovou podobnost a příbuznost byl Masarykem nastartován experiment vytvoření nové národnosti, tzv. národnosti československé neboli postupné sloučení a splynutí Čechů a Slováků v tuto rádoby novou národnostní skupinu, ve které však i nadále měli vždy dominovat české rysy. Němci, Maďaři, Rusíni a Poláci se měli stát snad někdy i součástí "Čechoslováků". Iluze, která se nikdy naplnit neměla a pravděpodobně ani nemohla. Snahou bylo ostatní cizojazyčné "nečeskoslovensky" mluvící oblasti zajistit státní správou z dosazených českých nebo slovenských úředníků a stejným národnostním klíčem vytvořit četnické sbory a vojenské posádky. Obyvatelé ostatních národnostních vrstev se do těchto státních struktur dostali spíše výjmečně a vedení státu se snažilo touto personální diskriminací zajistit fungování statní správy a její loajalitu vůči státu samotnému. Z tohoto důvodu bylo častým jevem, že v místech s velkou převahou německy nebo maďarsky mluvícího obyvatelstva byl český (případně slovenský) pouze pošťák, četník nebo jiný státní úředník. Nejinak tomu bylo i na odlehlé Zakarpatské Rusi. Oproti tomu národnostní politika obecně, na tehdejší dobu byla ze strany státu poměrně dost liberální vůči národnostním menšinám v porovnáním s většinou tehdejší Evropy. Bez omezení a sankcí zde bylo možné vytvořit a volně provozovat občanské, krajanské a národnostní sdružení a spolky. Otevřít německou, maďarskou nebo polskou školu nebyl většinou problém a vydávat regionální noviny a časopisy v "nečeskoslovenském" jazyce bylo také možné. Účast národnostních skupin na případné politické moci a zakládání samostatných politických národních stran, to bylo jinde v Evropě pro minority v jiných státech většinou nepředstavitelné nebo jen velmi ztěžka realizovatelné. Přes některé jasné diskriminační prvky, které nebyly nijak z dnešního pohledu zanedbatelné (viděno očima dnešní doby) byly možnosti národnostních menšin v Československu v letech 1918-1938 poměrně široké. O tom všem si mohli nechat zdát Němci, Slezané nebo Ukrajinci v předválečném Polsku, Němci v tehdejším Maďarsku, Maďaři v Rumunsku, a tak by se ve výčtu znevýhodněných menšin ve středoevropských nebo východoevropských státech mohlo dlouho pokračovat.
 
  Kritika diskriminace menšin v ČSR, v některých směrech z dnešního pohledu je jistě oprávněná a v jiných směrech nikoli. V kontextu 20. a 30. let standardem zacházení s menšinami v tehdejší Evropě první republika vychází na slušné úrovni, kdy občanská práva etnických a národnostních minorit byla ve většině evropských států (zejména střední, jižní a východní Evropy) zanedbatelná nebo nulová. Kritici těchto prvorepublikových poměrů v ČSR toto porovnání často neberou v potaz a nezohledňují dobový náhled na tehdejší poměry v Evropě z hlediska práv menšin. Dnešníma očima člověk zpětně najde mnoho chyb a nedostatků v národností politice Masaryka a Beneše, ale v Evropě 20. a 30. let se tyto dnešní nedostatky za negativum všeobecně nepovažovaly. Ať již by byla prvorepubliková národnostní politika jakkoli luxusně liberální, pravděpodobně nikdy by to nezabránilo A.Hitlerovi v uchopení této národnostní záminky k nátlaku na ČSR a potažmo případně k vojenské agresi. V podstatě něco obdobného platilo i pro maďarskou menšinu na Slovensku a Zakarpatí. Maďaři se nikdy nesmířili s tím, že po r.1918 přišli o rozsáhlá uherská (tzv. jejich "domovská") území, nevyjímaje jižní Slovensko a Zak. Ukrajinu (mimo mnoha jiných). Problémem samotným, v 30. letech, bylo velmi sílící a agresivní Německo, toužící po velkém Německem státě, kdy obsazením českých, rakouských a části polských zemí by došlo k jeho naplnění. Vedle tohoto problému bylo téměř 3,5 milionů německy mluvícího obyvatelstva v celém Československu, které z velké většiny chtělo do "velkého Německa" nebo nového Rakouska. Tyto dva hlavní národnostní a geopolitické faktory se sešly a významně přispěly k osudnému Mnichovskému diktátu, i když sami o sobě jedinou příčinou nebyly.