Československé lehké opevnění vz.36
První typ čs. lehkého předválečného opevnění, zvaný též jako "starý typ".
Při přípravě koncepce čs. opevnění r.1935 se uvažovalo v jakém provedení lehké opevnění vyprojektovat a jaké stavět. Úplně první koncepce výstavby malých lehkých pevnůstek po rychlých úvahách vycházela ze vzoru předsunutých kulometných hnízd, které byly součástí francouzské Maginotovy linie. Vzhledem k tomu, že byl časový tlak na zahájení výstavby fortifikačního systému v ČSR (těžké i lehké opevnění), bylo zvoleno toto rychlé a převzaté francouzské řešení s ohledem na nevyvinuté, nevyprojektované vlastní návrhy lehkých objektů. K výstavbě prvního lehkého opevnění v Československu bylo zvolen francouzský lehký pevnostní typ. Ve Francii již stavěná tato betonová kulometná hnízda mohla být okamžitě převzata a téměř hned budována. Se všemi svými výhodami, ale především s převažujícími nedostatky. Vše vynucené časovým tlakem a s potřebou okamžité výstavby pevnostní lilnie, v r.1936 ještě s absencí vlastního typu čs. lehkého opevnění. Tento francouzský vzor objektů byl velmi jednoduchý, nenáročný a nenákladný na výstavbu. Stavba lehkého opevnění vz.36 byla zahájena v r.1936 a objekty těchto pevnůstek nebyly budovány v souvislé obranné linii (jak tomu bylo později u vz.37), ale byly bodově situovány na strategická místa a komunikace aby svou palbou překrývaly nástupní prostor nepřítele k útoku v dané strategické lokalitě. V době počátku projektování a výstavby těchto kulometných hnízd starého typu čs. opevnění se původně nepočítalo s dalším rozvojem a vývojem pozdější jiné koncepce, ale mělo být doplňkovým prvkem v obranné linii těžkého opevnění, která se na převážné části německého a maďarského pohraničí Československa plánovala dostavět v první polovině 40. let. Stavební řešení těchto pevnůstek bylo velmi jednoduché a velmi rychle budovatelné, ale se všemi slabinami, které to obnášelo. Tyto první lehké pevnůstky měly palbu kulometných zbraní vedenou výhradně do předpolí, tzn. čelně proti směru útoku nepřítele. Tak jak bylo běžné u fortifikačních systémů minulých desetiletí a staletí.
Střílny pro čelní palbu byly v počtu jedné až třech, dle provedení tohoto starého typu čs. lehkého opevnění. Jak již bylo výše zmíněno, stavělo se pouze na strategických bodech v krajině a nebylo situováno do souvislých liniích stavěných v "čáře" obrany a blízko sebe. Chránily důležité železniční a silniční uzly a případně klíčové komunikace, nebo byly stavěny v krajině na místech se širokým rozhledem a dostřelem do předpolí v předpokládané oblasti útoku. Osádku tvořilo 2-6 mužů, dle počtu kulometných zbraní (2 muži na jednu zbraň). Jelikož se jednalo pouze o čelní palbu těchto objektů, nebyly budovány žádné ochranné čelní záhozy (případně jen boční). Nebyl instalován žádný ventilační systém a také se nepočítalo s žádným pozorovacím systémem (periskopy). U některých objektů tohoto starého typu byly ruční ventilátory a periskopy dodatečně doplněny v letech 1937-1938, ale zdaleka ne u všech. Výstavba probíhala pouze v r.1936, kdy jej v následujícím roce vystřídalo budování lehkého opevnění nového typu (
vz.37) a budování těchto prvních pevnůstek byla úplně zastaveno. Celkem jich bylo postavena necelá tisícovka, v celém bývalém prvorepublikovém Československu.
Popis fotografie: na snímku dochovaný objekt tzv. starého typu (vz.36) čs. lehkého opevnění. V tomto případě provedení s třemi střílnami, všechny pro čelní palbu do předpolí. Fotografie pořízena nedaleko železničního nádraží v Borovanech u Č. Budějovic.
Jelikož výstavba těchto starších lehkých pevnůstek byla vyprojektována "na rychlo", záhy se ukázaly jejich nevýhody a slabiny v případném střetu s nepřítelem. Jejich návrh pro Maginotovu linii, kde byly stavěny ještě ve 20. letech a odkud byl tento objekt v podstatě převzatý, vycházel ještě z dob první světové války. Pevnost a kvalita betonu odpovídala civilním normám nedostatečným pro vojenské použití druhé pol. 30. let, železobetonové armaturování bylo nedostatečné a zranitelné střílny byly pouze betonové, nikoliv ocelové, jak byly později u nověji stavěného opevnění. Dalším nedostatkem byla absence jakéhokoli ventilačního a pozorovacího systému. V neposlední řadě zde byl i samotný fakt, že střílny byly orientovány přímo proti případnému útoku nepřítele, tedy čelně viditelné z pozic nepřítele, kdy tato nejzranitelnější část každé pevnosti (střílna) byla plně ohrožena nepřátelskou dělostřeleckou přípravou před samotným útokem, tj. přímým zásahem. Rozvoj protipancéřových a průrazných zbraní v 30. letech umožňoval v době výstavby tohoto opevnění jejich poměrně snadné vyřazení protipancéřovým dělostřelectvem a to zásahem do těchto čelně orientovaných střílen a vyřazení osádky objektu před samotným provedením nepřátelského útoku. Všechny výše uvedené nedostatky vedly k vyprojektování novějšího vylepšeného typu (vz.37) a později i k jeho výstavbě. Nový typ, který díky své většinou orientované boční palbě byl daleko méně zranitelný nepřátelskou palbou do těchto střílen a zesílením čelní stěny, její vykrytí kamennou rovnaninou a zemním záhozem, byla zranitelnost dělostřeleckou přípravou nebo průraznou municí velmi snížena (viz. Lehké opevnění vz.37).
Ničení lehkého opevnění v protektorátu, r.1939-1940, se nevyhnulo ani pevnůstkám tohoto prvního typu, kdy německá armáda přešla k likvidaci lehkých pevnůstek bez ohledu na jejich typ a provedení. Důvodem zachování pevnůstky v Borovanech u Č. Budějovic (fotografie výše) byla bezprostřední přítomnost železniční komunikace, kdy byly obavy o zničení žel. tratě likvidační explozí trhavin.
Popis fotografie: na snímku odstřelem zničený a rozvalený objekt lehkého opevnění starého typu, nedaleko Nové Bystřice. Ničení lehkého opevnění německou armádou (r.1939-1940) se týkalo i těchto pevnůstek vystavěných v r.1936.
