Poválečná reaktivace

Poválečná reaktivace lehkého opevnění

  V prvních letech po válce vyvstala otázka co s předválečným opevněním. Mnohé opevnění bylo od Němců zdevastované a silně poškozené, jiné objekty (jak lehké, tak i těžké) byly očesány od čehokoli a úplně holé. Často se na tomto podílelo i místně příslušné obyvatelstvo, které mělo na svědomí zejména vytrhání dřevěné výdřevy z lehkých objektů a odmontování čehokoli kovového, co nestihla odvozit německá armáda během okupace. V prvních poválečných letech se však k nějaké zásadní rekonstrukci nebo opravám na opevnění ve větším rozsahu nepřistoupilo. Válkou rozvrácené a znovu obnovené Československo mělo v těchto letech trochu jiné starosti. Po únorovém převratu v r.1948 a nástupu KSČ k moci se změnil postoj k případné reaktivaci opevnění. Měla to za následek vyhrocující se politické situace mezi sovětským blokem komunistických států a západními velmocemi. Začátkem 50. let komunistické vedení ČSSR přistoupilo k realizaci záměru obnovit lehké objekty na čs.- západoněmecké a čs.- rakouské hranici. Jednalo se o téměř souvislé linie o několika sledech na jižní Moravě a dnešní Vysočině, které byly dokončeny k září 1938 a nebo alespoň vystavěny v hrubé betonáži. Podobně tomu bylo i v jižních a západních Čechách. Plánované bojové obnovení mělo původ z obav v případném napadení a útoku ze strany států poválečného NATO, kdy mimo nově vznikajícího poválečného opevnění úplně jiného provedení a odlišného typu se tato předválečná lehká linie (a 6 těžkých pěchotních srubů na Znojemsku) měla stát jednou z několika záchytných obranných pásem k zastavení případně útočících západoevropských aliančních vojsk. Vznikající studená válka iniciovala obnovení pevnostní obrany na jihu a západě Českomoravské kotliny. Na hranicích s Polskem, Maďarskem a NDR do poválečného bojového stavu nebylo většinou uvedeno opevnění vůbec nebo jen na ojedinělých velmi strategických místech. Předpokládalo se, že od 50. let tyto politicky blízké státy nebudou znamenat žádnou hrozbu pro ČSSR, kde všechny tyto státy se nacházely ve vzájemném a velmi svázaném spojeneckém bloku Varšavské smlouvy.

   Československé opevnění jako celek bylo po skončení války v různých oblastech v různém stavu. Již při vyklízení pozic čs. armádou (r.1938) bylo odvezeno veškeré vybavení a výzbroj z objektů. Následovalo zkušební ostřelování některých pevnůstek něm. armádou a různé poškození touto střelbou, které zanechalo na dotčených objektech většinou fatální nebo velmi vážné poškození. Silné poškození však nebylo způsobeno jen testováním, ale snad ještě více se podepsalo na lehkých liniích odstřelem vytrhaných ocelolitinových střílen. Ze všech výše uvedených důvodů velmi vážně poškozené řopíky nebyly do poválečné reaktivace zahrnuty. Byly ponechány svému osudu a v takto zdevastovaném stavu jsou dodnes, přestože pevnůstka jako celek si základní statiku často udržela. Na dochovaném, mírně poškozeném nebo vůbec nepoškozeném opevnění se v neposlední řadě "podepsalo" často i místní obyvatelstvo, které většinou vytrhalo vnitřní výdřevu. Na některých místech se i přesto dodnes v interiéru tato výdřeva zachovala i když to není již časté. Pevnůstky, které byly vybetonované v hrubé betonáži, ale stavebně nedokončené, byly při této poválečné reaktivaci dokončovány. Byly provedeny venkovní omítky, případně zemní a stropní izolace, navršeny zemní záhozy před čelními stěnami a také často na týlových stěnách řopíků. Záhozy týlových stěn se před válkou nezhotovovaly a byly specifické až pro poválečné období. Samozřejmostí bylo usazení vylepšeného periskopového pozorovacího systému a z počátku 50. let i montáž předválečných typů lafetací zbraní. Ruční ventilátor byl vylepšen z konstrukce původních předválečných pouze kluzných ložisek uložení hřídele na její poválečné usazení ve valivých ložiscích. Jistých méně zásadních změn se dostalo i poválečnému provedení pancéřových dveří a nově před samotné střílny byly z venku dodatečně umisťované pohyblivé záklopy ovládané osádkou zevnitř, sloužící k jejich uzavření zvenku. U typů A a B lehkého opevnění vz.37 byla jejich osádka snížena z původních sedmi mužů na pět a v neposlední řadě byl interiér každé reaktivované pevnůstky vybílen, a to bez ohledu zda v něm byla dochována výdřeva či nikoli. Vybílení pevnůstky je dodnes asi nejvíce patrný znak poválečné reaktivace při volném přístupu do samotného objektu, kdy volná přístupnost je dnes u opuštěných řopíků častá.

   Vyzbrojování a vystrojování, v tomto období krátce po válce, probíhalo ještě z dochovaných prvorepublikových armádních zásob. V prvních letech byly dodány do lehkého opevnění většinou čs. lehké kulomety vz.26, případně předválečné čs. těžké nebo sovětské typy větších ráží. V pozdějším období 60. a 70. let bylo opevnění přezbrojeno na modernější kulometnou výzbroj (většinou vz.59). V tomto období byla nahrazena starší lafetace pro upevnění zbraní novějším typem UL-1 a pozdější. Výzbroj pro osádku byla doplněna taktéž i dobovými poválečnými typy samopalů a krátkých palních zbraní.

   Jednou zcela zásadní novinkou, resp. výraznou stavební úpravou při poválečném obnovení bojeschopnosti pevnostní linie, byla protiatomová úprava některých lehkých pevnůstek. Účelem tohoto výrazného stavebního prvku bylo vytvoření z některých určených řopíků protiatomový kryt v případě nepřátelského jaderného útoku. Kryt odolný proti tlakové vlně, alespoň částečně proti radiaci a došlo touto úpravou ke zvětšení chráněného interiéru pro více osob. Tato úprava (na fotografiích níže) oproti původnímu předválečnému provedení znamenala velké omezení přívodu vzduchu k ručnímu ventilátoru přes prostor vchodu v případě, že byl vstup do protiatomového krytu uzavřen. Poválečná protiatomová chodba byla složena z prefabrikovaných betonových dílů a zakryta zemním záhozem v celém týlu řopíku. V důsledku této zemní úpravy týlu byl přikryt i výstup granátového skluzu, který byl tímto fakticky nepoužitelný. Tato protiatomová úprava se prováděla jen na vybraných objektech jednotlivých úseků. Některé lehké objekty byly stavebně ponechány ve stavu z r.1938 a byly na nich provedené pouze dílčí reaktivační úpravy (vybílení, záklopy střílen, atd.). Pevnůstky, jenž byly uzpůsobené jako protiatomový kryt ve výše popsaném provedení, byly primárně určeny pro ochranu její osádky a přilehlé blízké polní obrany před účinky blízkého atomového nepřátelského úderu. V tomto případě bojové plnění jako kulometného palebného hnízda bylo druhořadé a díky výše zmíněné téměř nemožné ventilací vzduchu byla bojová činnost jako palebného stanoviště v případě radioaktivního zamoření v interiéru řopíku velmi snížena (ne-li nemožná). V těchto liniích byly opraveny a obnoveny některé řopíky jako palebné a bojové (bez protiatomové úpravy), jiné dostaly pasivní funkci protiatomového krytu v obranné linii.