Tomáš Garyk Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk

7.3.1850 – 14.9.1937

Filozof, pedagog, státník a politik

Poslanec rakouské říšské rady

Univerzitní profesor

Hlavní představitel českého exilového zastoupení před r.1918

První československý prezident

  První československý prezident. Předtím též známý i jako hlavní představitel prvního exilového odboje před r.1918. Méně známý je již jako filozof, literát, pedagog a poslanec říšské rady v Rakousku–Uhersku. Koncem 19. století a před 1. světovou válkou český národovec. V některých dílčích činech v této době kontraverzní, avšak svým souhrnným celoživotním působení obecně většinou uznávaný z pohledu českých dějin. Otec čtyř dětí mezi nimiž byl i syn Jan, pozdější ministr zahraničí ČSR v 40. letech.

  Absolvent Hustopečského reálného gymnázia a později také Akademického gymnázia ve Vídni. Vystudoval též vídeňskou filozofickou fakultu a nastoupil profesní dráhu učitele na vídeňské střední škole a později na vídeňské univerzitě. V r.1882 opouští Vídeň a stěhuje se s rodinou do Prahy, kde na české Karlově univerzitě přednášel. Mimo profesorské činnosti a přednášení byl literárně a národovecky aktivní. Prosazoval ve svých dílech vědecký a reálný pohled na české vlastenectví a dějiny. Tímto přístupem se dostal mnohdy do konfliktů s částí českých národovců vlasteneckého hnutí vyznávají spíše romantické pojetí vlastenectví, které ignoruje vědecký a reálný vznik staročeských literárních zdrojů nebo jiných částí národního obrození. Masaryk jako zastánce vědeckého a reálného pojetí českých dějin a odpůrce radikálního českého nacionalismu byl na přelomu 19. a 20 století postupně vytlačován z hlavního proudu domácího českého národního hnutí. Velký podíl na to měl známý spor té doby o pravost některých staročeských rukopisů, kdy jejich původ Masaryk zpochybňoval a prosazoval jejich vědecké zkoumání a rukopisné analýzy. Mimo literárních a publicistických aktivit vstupoval do některých kauz jiného druhu té doby. Mezi asi nejznámější jeho "angažmá" patřila kauza Hilsner ve věci domnělé rituální vraždy (r.1899), kdy se stavěl za údajného vraha dívky z Polné u Jihlavy (obviněný: Leopold Hilsner) a dlouhodobě intervenoval v jeho prospěch na základě velkých pochybností ve vyšetřování a ve snaze obnovit soudní proces tohoto případu a zpochybnit rituální motiv zločinu. Angažovanost T.G.Masaryka v této události lze považovat za pozitivní a produktivní vzhledem k faktickým okolnostem a pohybnostem v případu, který velmi rozhýbal veřejné mínění tehdejšího Rakouska-Uherska. To samé se nedá říci o Masarykově angažovanosti v druhé známé kauze, v případu poslance Švihy, který také rozhýbal veřejné mínění v Čechách v r.1914. Český poslanec rakouské říšské rady (parlament celého tehdejšího Rakouska-Uherska) Karel Šviha, byl českým tiskem obviněn ze spolupráce s tehdejší rakouskou tajnou policií, že údajně "donášel" a kdy byl nařčen jako její konfident. Profesor Masaryk se za poslance výrazně veřejně postavil a popíral jeho spolupráci s touto velmi nepopulární a represivní rakouskou tajnou bezpečnostní složkou. Po následném odsouzení, kde se spolupráce poslance Švihy prokázala, a následné přiznání poslance samotného, pověst a autorita T.G.Masaryka v českém prostředí dosti utrpěla. Dalo by se do určité míry říci, že se svým tvrdošíjným zastáváním poslance Švihy veřejně znemožnil.

   Období života T.G.Masaryka těsně před 1. svět. válkou a během ní je již více spjato s českou národnostní politikou, která pomalu začala směřovat od jeho prvních vážnějších úvah o české státnosti až po její vznik v podobě samostatného Československa v r.1918. Před r.1914 postoj Masaryka vyjadřoval náklonost k volnější federaci států v rámci reformovaného Rakouska-Uherska, jehož součástí by bylo i národní sjednocení českých a moravských zemí jako součást rakouské monarchie. Tento jeho názor dlouhodobě přetrvával od přelomu století až do první světové války. Krátkodobě zastával i úvahy o vzniku všeslovanského superstátu ve střední a východní Evropě, avšak kolem r.1914 změnil směr svých názorů k české nezávislosti. Pravděpodobným důvodem této změny v jeho postoji a pozdějšímu jasnému přiklonění k české státní samostatnosti, byl stále zřetelnější vliv pruského Německa na Rakousko a zvyšující se riziko případného budoucího sloučení Německa a monarchie. Faktem je, že v průběhu r.1914 veřejně změnil názor k podobě české státnosti a od koncepce federace v rámci rakouské monarchie nebo slovanského velkostátu přešel na stranu myšlenky nezávislé české státní suverenity. Dalším možným důvodem změny mohl být ztrácející se vliv mezi českou inteligencí, kdy v Čechách samotných domácí národovecký a nacionalistický odboj, pod vedením K. Kramáře, se sice nesměle, pomalu ale jistě přikláněl k nezávislé státní a politické samostatnosti českých a moravských zemí. Přiklonění domácího odboje k české státnosti bylo však pouze na úrovních diskuzí a teorií, kdy nebyly podnikány žádné aktivní kroky tímto směrem. V těchto aktivitách viděl Masaryk svojí šanci a po založení neoficiálního tajného odbojového spolku "Česká mafie" a po počínajících prvních aktivitách k samostatnosti Masaryk na počátku r.1915 odjíždí z Prahy a emigruje do Švýcarska. Odjíždí i díky zvyšující se represi na jeho osobu ze strany rakouské policie za jeho "rozvracečské aktivity". Ve Švýcarsku, na univerzitě v Ženevě pronesl svůj slavný projev jehož myšlenka nesla poselství po české státní suverenitě. Zde se setkal poprvé se slovákem M.R.Štefánikem. Ve Švýcarsku Masaryk získal srbský pas na který následně vycestoval do Francie, kam s ním odjel též E. Beneš, který nedlouho předtím emigroval z Prahy do Švýcarska také. Ze svého působení ve Francii během válečného období, je již jeho směr a názor jasně vyhraněný pro samostatný český stát a spolu s ním sdílející názory i E.Beneš. V následném přiblížení názorů Masaryka, Beneše, Štefánika a jiných zástupců české a slovenské emigrace ve Francii a Itálii vznikla a byla oběma exilovými skupinami (česká a slovenská) prosazována koncepce nezávislého federativního státu Čechů a Slováků. Myšlenku samostatného státu jako takového ve vyjednávání českých a slovenských exilových představitelů se západoevropskými politiky Masaryk zaštítil a ke konci 1. světové války ji principiálně prosazoval sám nebo prostřednictví Beneše. Ke konci války však "visela ve vzduchu" otázka rozsahu a velikosti budoucího Československého státu a jeho hranic. Masaryk s Benešem prosazovali variantu ohraničení státu dle jazykového určení česky mluvícího obyvatelstva, tzn. bez sudetských a německy mluvících oblastí v Čechách a na Moravě. Tedy s oblastmi pouze s převahou česky mluvícího obyvatelstva. Proti řešení rozsahu českých hranic dle jazykového klíče se rázně postavila tuzemská odbojová část kolem K. Kramáře, která měla v Čechách největší vliv mezi domácími odbojovými kruhy. Kramář prosazoval český stát, resp. českou část budoucího Československa, v historických hranicích středověkého českého království (včetně rozsáhlých sudetských německy mluvících oblastí, v r.1918). Masaryk ustoupil tuzemským odbojářům a přistoupil na tento rozsah státu Čech a Moravy v historických hranicích. Pravděpodobně s uvědoměním potřeby zajištění postavení v tuzemské politice, od které byl pobytem v exilu odtržen, a s vědomím využití budoucí podpory Kramáře pro své hlavní politické postavení ve vedení budoucího nového státu, domácím českým národovcům ustoupil. V otázce klíče určení hranic se jako v jedné z mála zásadních záležitostí vzniku ČSR takto prosadil domácí český odboj, jinak ve válečném období 1. svět. války nepříliš výrazný. Beneš byl Masarykovi zcela loajální a jeho názory beze zbytku sdílel jak v období před r.1918, tak téměř vždy i po vzniku nového státu, kdy stál po boku prezidenta Masaryka jako ministr zahraničí. Masaryk, Beneš, Štefánik a lidi kolem nich vedli jednání se zahraničními vládami evropských velmocí a států tehdejší válečné Evropy, kdy prosadili koncepci budoucího Československa na historických hranicích středověkého českého státu, vyjednali odtržení slovenských oblastí od Maďarska a zasazení Slovenska do tohoto budoucího státního útvaru. Nedílnou součástí vyjednávání týmu kolem Masaryka bylo i případné možné přičlenění Podkarpatké Rusi jejíž odbojová emigrace byla vedena rusínským právníkem G. Žatkovičem, která s přičleněním souhlasila. Otázka hranic na Slovensku a v Podkarpadské Rusi byla fakticky odložena až na samotnou dobu politického vzniku státu, s tím související získání vojenské a politické kontroly nad slovenskými a zakarpatskými oblastmi.

   Souhrnně lze říci, že přes nesporné zásluhy T.G. Masaryka jako hlavního představitele exilového odboje, vůdčí postavy vzniku ČSR a pozdějšího prvního prezidenta Československa po r.1918, byly i mezníky jeho činnosti a působení trochu kontraverzní v době před r. 1918, které jsou dnes již méně známé. Nikterak to však nesnižuje jeho zásluhy na vzniku ČSR, jeho vedení v prvních několika těžkých letech stabilizace státu a význam T.G.Masaryka na toto období českých a československých dějin. Objektivně dnes lze souhlasit s většinovým názorem, že jeho pozitivní kroky ve smyslu vzniku ČSR, státotvornosti, stabilizace a mezinárodního ukotvení nového státu během 20. let, výrazně převažují nad jistými možnými dílčími pochybeními této velmi významné osobnosti českých dějin.