Federace vs. svrchovanost

   Odpověď na výše položenou otázku je obsažena v historických faktech a souvislostech dnes již nepříliš známých. Stejně tak nepříliš známé skutečnosti, že Masaryk (a spol.) původně vůbec samostatnost Čech a Moravy nechtěl. Před první světovou válkou dlouhodobě prosazoval federalizaci monarchie a země české kotliny by byly její součástí jako autonomní útvar.

 

   Rozhodnutí českého odboje směřovat od původních požadavků na autonomii ke státní samostatnosti bylo dáno důsledkem vývoje rakousko-německých vztahů v posledních  několika letech před 1. svět. válkou a v průběhu počátku války. Již před válkou se monarchie dostala pod silný politický vliv Německa. Pod silný politický vliv jako slabší z dvojice států s německy mluvícím obyvatelstvem. Během války bylo z tehdejšího pohledu pravděpodobné, že ať skončí válka jakkoli bude velmi oslabené Rakousko-Uhersko již v podstatě samostatným státem jen formálně a fakticky se stane další spolkovou zemí Německa. Přinejmenším její západní část (Rakousko, Čechy, Morava a Slezsko). Ocitne se reálně zcela v područí Německa, případně jen s formální nezávislostí nebo úplně bez ní. V podstatě by se naplnilo sloučení a spojení německy mluvících oblastí ve formě konfederace nebo federace, kde by jasně dominovalo Německo. V případě vítězství centrálních mocností ve válce by to znamenalo připojení Rakouska, Čech a Moravy k samotnému Německu. Připojení přinejmenším formou federace nebo přímo vytvoření českých a rakouských oblastí jako nových spolkových zemí Německa. Tedy přímé spojení s Německem a téměř zánik monarchie jako takové. Úplné oddělení Uherska (tzv. Zalitavsko) ovládané Maďary by bylo v tomto případě velmi pravděpodobné. Zatažení Rakouska-Uherska do světové války fakticky předznamenávalo jeho pravděpodobný zánik bez ohledu na pozdější výsledek válečného konfliktu a bez ohledu na geopolitickou podobu území zaniklé monarchie.

 

   Asi se nabízí logická úvaha, že čeští představitelé domácího a zahraničního odboje nebyli nadšeni z představy, že by české země byly v podstatě součástí nového poválečného Německa. Koncepce federace Rakouska a českých zemí vycházela z předpokladu zachování Rakousko-Uherské monarchie a její plné nezávislosti na Německu. To za předpokladu zachování monarchie s vlastní suverenitou, tak jak tomu bylo před 1. svět. válkou a na počátku války. V rámci tohoto nezávislého poválečného Rakousko-Uherska bylo úmyslem se autonomně vymezit proti absolutní rakouské státní moci, získat silnou českou autonomii, ale nadále být součástí společného státu s Rakušany, případně i s uherskými zeměmi. V roce 1914 a v následujícím roce byl již značně patrný omezený vliv starého rakouského císaře Františka Josefa I., který již představoval pouze formální vládnoucí ikonu monarchie a v jeho vysokém věku již špatný zdravotní stav mu reálně příliš nedovoloval ovlivňovat chod a fungování státu jako takového. Státní rakouská moc byla postupně oslabována. Rakouské vyhlášení války Francii, Anglii a Rusku bylo v podstatě sousedním Německem vynuceno a fakticky znamenalo postupné upadání již tak špatné předválečné hospodářské situace Rakouska-Uherska. Vojensky a politicky se tento středoevropský mnohonárodnostní a nestabilní stát dostal během války do vleku Německa. Masarykovi, Benešovi, Kramářovi, atd. bylo jasné, že ať válka dopadne jakkoli, tak Německo ovládne sudetský prostor nejen německy mluvících obyvatel Rakouska, Čech a Moravy, ale také vnitrozemí české kotliny osídlené téměř výhradně českým obyvatelstvem. Naděje na jakoukoli autonomii českého obyvatelstva, které by bylo součástí německého státu, by pravděpodobně vzaly za své a zřejmě by následovala germanizace českého a moravského vnitrozemí. V tomto tkví podstata změny postoje Masaryka, Beneše, Kramáře a jiných představitelů českého odboje. Fakticky museli začít usilovat o samostatnou českou státní svrchovanost v podobě nového českého samostatného státu aby se Čechy a Morava nestaly Německem a aby se české obyvatelstvo za několik desetiletí nestalo německým z hlediska národnostního (jako Lužičtí Srbové). Od r.1916 byly obavy ze zániku nebo politického ovládnutí monarchie sousedním Německem již zcela na místě. V tomto případě bylo jasné, že Prusko by nikdy nedovolilo jakékoli separatistické tendence Čechů směřující k široké autonomii Čech a Moravy. Představa německých Čech jako součást Německa byla absolutně nepřijatelná pro české národovce. V této chvíli Masaryk, Beneš a Štefánik ve Francii začali organizovat první československé vojenské jednotky po boku armád Dohody, které měly demonstrovat a symbolizovat snahu o vznik budoucího Československa, později prosazeného a "nasmlouvaného" u pozdějších vítězných hlavních dohodových mocností (Francie, Anglie a USA). Po smrti císaře Františka Josefa I. a za dob vlády posledních dvou let jeho následovníka císaře Karla I. (vládnoucí r.1916-1918), bylo zřejmé, že se Rakousko-Uhersko jako celek rozkládá. Nový panovník Karel I. již nebyl schopen fakticky udržet politický vliv nad uherskou částí státu, kde maďarská dominance byla již jasná a zřejmá. Stejně tak se nový rakouský císař jasně dostal politicky do vleku Německa, které mu neoficiálně, ale jasně a razantně deklarovalo politickou a vojenskou nadřazenost Německa nad Rakouskem. Pokus o federalizaci monarchie, tím i pokus o její zachování (16. října 1918) vyšel naprázdno a přišel příliš pozdě. Francie, Anglie a USA se děsily představy poválečného velkého Německa posíleného o většinu nebo min. o západní část Rakouska-Uherska. Cílem bylo eliminovat Německo jako velmoc a maximálně ho do budoucna oslabit. Proto i z tohoto důvodu dohodové mocnosti velmi podporovaly vznik řady nových států ve středoevropském prostoru. Podporovaly jejich vznik ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že rakouská monarchie jako silný státní celek zanikne. Mimo Československa na jejích troskách vzniklo nové Rakousko, Maďarsko, větší část Jugoslávie a menší část Polska a Rumunska. Tímto se Dohoda snažila rozdrobením zaniklého Rakousko-Uherska zamezit posílení Německa a zároveň zabráněním vzniku mnohem silnějšího Maďarska než jaké později spatřilo světlo světa. Pro Maďarsko vznik zejména ČSR, Rumunska a Jugoslávie znamenalo velmi těžké územní ztráty v nastolení geopolitických poválečných poměrů ve střední Evropě. Toto dodnes znamená pro Maďary něco podobného co pro Čechy pozdější Mnichovská dohoda. Trianonská mírová smlouva (r.1921) velmi omezila územní rozsah nového maďarského státu a do současné doby má tento poválečný dokument pro maďarský národ velmi hořkou pachuť, znamenající v jeho očích územní okradení a ponížení. Bez velké nadsázky Trianon možno nazvat něco jako "maďarský Mnichov". V tomto kontextu plánovaného středoevropského uspořádání lze vidět širokou a ochotnou podporu dohodových spojenců na vzniku pozdější ČSR a vítězství koncepce samostatného českého státu, resp. Československa. Slovenské kraje a slovenští zahraniční odbojoví představitelé viděli v přičlenění Slovenska do nového státu možnost ochrany před dominujícím Maďarskem, což je stejný důvod a stejná obava, se kterou vystupovali Češi vůči Německu. Zhruba totožné důvody vedli Rusíny, r.1920, ke vstupu do ČSR jako vymezení se vůči Maďarům a Polákům.