Češi a Němci v Čechách

 

 

   T.G. Masaryk a jeho vedení vědělo, že nově vzniklá republika je velmi náchylná k rozložení zevnitř na základě mnohonárodnostního složení. Do nově vytvořených orgánů státní správy, úřadů a bezpečnostních složek byli zaměstnáváni lidé především české národnosti, a z části i slovenské. Taktéž vznikající a konsolidující se armáda měla výrazně české velení, včetně vyššího důstojnického sboru. Vznikala na základě čs. legií, kde převážnou většinu legionářů tvořili Češi a Slováci. Česko-slovenský personální princip platil také pro politické vedení státu a státní správy. Zkrátka poněkud lidově a skrytě řečeno "bereme jen Čechy a sem tam Slováky". Byla to snaha předejít případnému rozkládání mnohonárodnostního státu zevnitř a trvale zakotvit českou a slovenskou národnost do všech složek státu jako zcela dominující. Nadále se především zaměřím na české země s německou menšinou v rozsáhlých pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska. Menšina jejíž větší část měla výrazný vliv (přímý i nepřímý) na pozdějším rozbití Československa, tedy národnost v ČSR, která se tématicky nejvíce dotýká části těchto stránek, části vedoucí k Mnichovu 1938.

 

   V říjnu 1918 se vznikající první Československou republikou došlo k obsazování rozsáhlých oblastí. Oblastí s více jak 3 milionovou německy mluvící menšinou osidlující země bývalé koruny české po mnoha staletí, která byla do r.1918 součástí Rakouska-Uherska. Slovo "menšina" v případě německé části obyvatelstva v meziválečné ČSR asi není zcela výstižné, ale pro zjednodušení je možné jej nadále používat. Většina této skupiny obyvatelstva se za "císaře pána" po staletí považovala za německy mluvící Rakušany, tj. nikoli za Němce jako takové, přestože se mluví o "německé menšině". Jakmile bylo pravděpodobné, že po skončení 1. světové války se Habsburská monarchie rozpadne, převládalo mínění v těchto německy mluvících oblastech, že budou připojeny ke vzniknuvšímu samostatnému převážně německy mluvícímu novému Rakousku nebo na severu a severozápadě ČSR k poválečnému Německu. Se vznikem budoucího českého státu nepočítaly vůbec a převládalo u nich vědomí, že dojde k vytvoření federace Čech, Moravy a rakouského Slezska s domovským Rakouskem, případně ke sloučení s Německem. Po vyhlášení samostatnosti ČSR následovala jejich prudká a výrazně odmítavá reakce vůči tomu, že "čeští" Němci budou součástí státu, který bude pod vedením slovanských Čechů a Slováků. Těžko si představit, že národnost, která v západní polovině staré monarchie politicky a státoprávně dominovala několik století (tj. německy mluvící Rakušané) teď měla v novém státě hrát "druhé housle". Do konce r.1918 jednotlivé sudetské oblasti vyhlásily separatistické autonomní útvary se záměrem udržet se jako součást Rakouska v české a moravské kotlině. Těmito separatickými aktivitami proti nové republice chtěly územním rozdrobením zamezit životaschopnosti nově vzniklé ČSR. Československá vláda tyto odtrženecké snahy nerespektovala a aby získala svrchovanost nad spornými oblastmi, obsadila je vojenskými jednotkami, které se setkaly jen s minimálním ozbrojeným odporem. Obsazením tyto velmi krátce existující samozvané autonomní sudetské celky fakticky zanikly. Československá vláda, i za cenu několika desítek obětí z řad německého obyvatelstva, tímto získala kontrolu nad pohraničním územím české, moravské a slezské části státu. Německé obyvatelstvo další aktivní odpor již neprojevovalo, ale nikdy ve velké většině nebylo smířeno se vznikem republiky. Po celá 20. a 30. léta vyjadřovalo pasivní odpor vůči svrchované čs. státní moci, kterou z velké většiny ovládali pouze Češi a Slováci. Velmi početná skupina obyvatelstva v ČSR, tj. skupina českých Němců, byla realitou. Skupina hned po Češích druhá nejpočetnější v rámci celé republiky. Z tohoto výše uvedeného důvodu slovo "menšina" není zcela na místě.

 

   Prioritní obsazování státní správy, bezpečnostních složek a četnictva občany české národnosti mělo za následek ještě větší prohloubení odstupu českých Němců od čs. státu. Bylo téměř pravidlem, že v oblastech, které byly hustě osídleny téměř výhradně německy mluvícím obyvatelstvem, byli české národnosti jen četníci, pošťáci, železničáři nebo státní úředníci. Místní německé obyvatelstvo do těchto státních struktur zaměstnáváno nebylo (až na vyjímky). To samé platilo na Slovensku, kde se Maďaři taktéž téměř nedostali do státní správy. Nejinak tomu bylo i na Podkarpatské Rusi. Vláda a vedení státu jako takové po celé meziválečné období tímto praktikovaly zajištění loajálnosti místních složek zastupující v daných oblastech stát. O případné federalizaci nebo jakékoli jiné výrazné formě autonomie nečeských oblastí nemohlo být také řeči. Československo vzniklo jako unitární stát a takto to mělo fungovat pokud možno na dobu co možná "neurčitou". Centralizované vedení státu z Prahy, kde sídlily všechny vrcholné zákonodárné instituce, bylo nepřekročitelné. Federalizace nebo dokonce konfederalizace nebyla brána v úvahu. Tímto se německy mluvící část čs. obyvatelstva uměle odstavovala od politického života. Nebyla jí po celá 20. a 30. léta téměř umožněna významná účast na vládě, přestože německá Sociální demokracie v rámci ČSR měla ve volbách často nepřehlédnutelné volební úspěchy. Úspěchy německé Soc. demokracie znatelné do poloviny 30. let, kdy byla vytlačena SdP pod vedením K.Henlaina, jakožto konkurenční německou politickou stranou v Československu. Přes tyto některé diskriminační prvky z pohledu dnešní doby, byly však i hlediska, která zcela jistě byla opačného charakteru. Pokud se vezme pohled té doby v kontextu evropského postavení menšin ve státech Evropy, nebyli na tom čeští Němci zase tak špatně. S dobovým srovnáním s postavením jiných minorit ve velké většině tehdejší středovýchodní Evropy. Díky demokratizujícím politickým prvkům v tehdejší ČSR byla umožněna ničím neomezená politická činnost německých, maďarských, polských a rusínských národoveckých politických stran. Také národnostní školství v těchto oblastech fungovalo významně dle jazykového zastoupení. Německé školy v sudetských oblastech nebyly vyjímkou. Nebyly nijak omezovány občanské aktivity jakýkoli německých sdružení a spolků. Tyto občanské a národnostní aktivity výše uvedené byly ve většině východní a jižní Evropy v meziválečném období výrazně omezené nebo zcela vyloučené. Jinak řečeno, pokud český Němec nechtěl být někdy ministrem vlády, státním úředníkem, pošťákem nebo četníkem, tak v běžném životě nebyl československým státem nijak výrazně omezován. V podstatě toto platilo i pro maďarskou, polskou a rusínkou menšinu z hlediska národnostního. Spíše určitá omezení na participování v samosprávné funkci tehdejšího Československa a jistá omezená diskriminace nečeských národností ve státní správě byla tou záminkou v druhé polovině 30. let, která jako první začala vířit národnostní vášně do té doby relativně klidného soužití Čechů a Němců (relativně klidné přes jisté potíže výše zmíněné). Tomu všemu nepřidala ani hospodářská krize začátkem 30. let. K.Henlain a K.H.Frank uměli později tyto diskriminační prvky šikovně politicky uchopit a přetáhnout na svou stranu velkou většinu sudetských Němců, do té doby se často hlásící k německé Soc. demokracii. Radikální němečtí sudetští představitelé získávali politickou sílu od poloviny 30. let. Sami původně neuvažovali o odtržení od čs. státu. Snažili se prosadit federalizaci republiky a výraznou autonomii pro české němce. Výroky Henlaina a Franka v jejich projevech a politických proklamacích před r.1937 postrádají jakékoli požadavky na odtržení od ČSR a připojení k Německu. Oba měli osobní ambice do nejvyšší čs. politiky a se svou politickou kariérou v rámci nadále existujícícho Československa počítali. Až od r.1937 je zjevný vliv sousedního hitlerovského Německa a jasné sudetské tendence k odtržení od ČSR. Zřejmě pod přímým vlivem samotného A.Hitlera se v tomto roce velmi výrazně zradikalizoval a vyostřil postoj K.Henlaina proti vládě ČSR, proti politické elitě státu a často svými výroky se přibližující hranici zpochybnění jeho samotné existence ve své dosavadní podobě. Důsledek všech těchto snah sudetských představitelů a německého kancléře byla samotná krize r.1938 s mnichovským výsledkem již dnes všeobecně známým.

   Německý národnostní problém v ČSR umetl již vydlážděnou cestu k Mnichovské dohodě. Vydlážděnou mezinárodní situací v 30. letech a nástupem nacistického režimu v sousedním Německu. Samotný sudetský problém by ke konci 30. let pravděpodobně k rozbití Československa nevedl, ale určitě výrazně k jeho rozbití napomohl.