Zdánlivě bezpečná Evropa

Cesta ke Mnichovu » Zdánlivě bezpečná Evropa

 

Stíny Versaillského systému

aneb zdánlivě bezpečná Evropa na “cárech papíru” mezinárodních smluv. 

 

   Úvahy a polemiky o tom co dlouhodobě vedlo k Mnichovské dohodě jsou zároveň i úvahy o příčinách pozdější druhé světové války jako celku, kdy československá tragédie byla jedním z prvních důsledků chybné konstrukce mezinárodních smluv a závazků v Evropě po první světové válce, a také jedním z prvních důsledků neochoty dodržování a případné vymáhání těchto smluvních vztahů.

 

   Zničující následky první světové války a miliony obětí na všech válčištích a v zázemí tohoto světového a tragického konfliktu způsobily šok a hluboké rány ve velké většině obyvatel Evropy r.1918. Ať již to mělo přímou podobu následků mrtvých nebo raněných na frontách 1. světové války nebo obětí hladomoru a hospodářského rozpadu v týlu válčišť většiny tehdejší Evropy. Totální hospodářský chaos v mnoha státech, jako byla Francie, V. Británie a porevoluční Rusko nebo další země postižené hospodářským rozvratem nebo dokonce lokálními nebo občanskými válečnými konflikty (Rusko-polská válka, atd.) po skončení světové války. Hospodářská vyčerpanost rakouské monarchie a praktický rozpad státní moci v druhé polovině r.1918 vedlo k jejímu zániku. Na jejích troskách vzniklo ve střední a jižní Evropě mnoho státních útvarů, které byly součástí několik staletí této poněkud méně stabilní středoevropské velmoci. Mimo Československa se objevilo na mezinárodní scéně několik jiných nových států, jako Maďarsko, Jugoslávie, Polsko, Bulharsko a nové Rakousko. Všem těmto čerstvým státním útvarům vzniknuvších úplně nebo z části na troskách staré monarchie bylo umožněno vystoupit na mezinárodní scénu s tichým nebo s více čitelným souhlasem vítězných dohodových mocností Francie, V.Británie a USA. Cílem bylo maximálně oslabit poražený blok centrálních mocností a následný rozpad Habsburské monarchie byl pro vítězné státy vítaný. Svým zánikem se Rakousko-Uhersko vyřazovalo do budoucna jako opětovná hrozba nebo silný potencionální nepřítel, jakým monarchie před 1. svět. válkou byla. Pravděpodobně hlavně z těchto důvodů nebylo bráněno vzniku mnoha nových států ve střední Evropě a jedním z nich bylo i Československo. Druhým cílem bylo oslabení poválečného Německa, které však bylo daleko samotnému rozpadu, tj. na rozdíl od sousedního mnohonárodnostního Habsburského soustátí. Následovaly velmi výrazné poválečné sankce a válečné reparace pro Německo, které však znemožnily jakoukoli jeho podstatnou hospodářskou poválečnou obnovu a v konečném důsledku z toho vyplývající vnímané ponížení tzv. německé "Výmarské republiky", které nepřímo umožnilo pozdější nástup A.Hitlera k moci. Stejně tak nebylo "na škodu" pro Francii a Velkou Británii případné oslabení početní síly obyvatelstva samotného Německa, kdy se tato možnost nabízela i v případě Československa. Existovala zde hrozba, že pohraniční oblasti obývané sudetskými Němci v českých zemích by mohly usilovat o připojení k Německu samotnému (případně k novému Rakousku). Nijak vábivá pro západní státy nebyla ani představa vzniku federativního státu nového Rakouska se zeměmi koruny české, po r.1918. Proto pravděpodobně prosazení historických hranic v Čechách a na Moravě nezpůsobovalo příliš velké problémy u vítězných dohodových států. Hranic, které zahrnovaly cca 3,5 milionu německy mluvících bývalých státních příslušníků Rakousko-Uherska, za které se němečtí obyvatelé v bývalé monarchii z části považovali nebo případně z části se hlásící přímo k Německu samotnému. Obavy, že by opět někdy v budoucnu vzešla nová velká válka z Německa, případně z německy mluvícího nového Rakouska, vedla k "odstavení" bývalých rakouských Němců do nově vzniklého Československa a tím k faktickému početnímu oslabení obyvatelstva německého a rakouského státu, po r.1918.

 

 

    Vznikem výše uvedených nových států ve střední Evropě nastala situace, kdy mnoho národností se ocitlo mimo své jazykově domovské státy, resp. Maďaři na Slovensku, v Rumunsku nebo Jugoslávii, kteří byli odtrženi od vzniknuvšího domovského Maďarska. Poláci v československém Slezsku, odtrženi od domovského Polska a německy mluvící oblasti (nejen československé), které byly součástí slovanských států, tj. mimo domovské státy nového Rakouska nebo Německa. Tento národnostní a geopolitický stav v letech 1918-1938 by se nechal v dnešním slova smyslu nazvat "Balkanizací" (nebo také fragmentací) střední Evropy. Československo společně s Jugoslávií patřilo mezi nejvíce národnostně různorodé státy v Evropě v meziválečném období a některé státy na západ od německých hranic na tom nebyly o mnoho lépe. 

 

   Francie a V. Británie začali na počátku 20. let vytvářet systém mezinárodních smluv a spojeneckých závazků jak mezi sebou, tak i s jinými státy a nebo podporovali vytváření spojeneckých závazků mezi třetími stranami. Možná v dobré víře, možná ve falešné naději, že v principu "co je psáno, to je dáno" se domnívali, že k další velké světové válce díky tomu nedojde, že hrozba mnoha propojených spojeneckýcn smluv odstraší případné agresory od expanzivních a agresivních válečných aktů. K míru mělo pomoci i vytvoření mezinárodní instituce Společnosti národů, předchůdkyně dnešní OSN. Německo, označeno jako hlavní viník první světové války, bylo ve 20. letech značně vojensky omezeno a hospodářsky svazováno placením válečných reparací. K tomuto dojmu zdánlivé "neškodnosti" Německa, ve smyslu ohrožení mezinárodní bezpečnosti z jeho strany, přispěl i poměrně nestabilní politický systém v této zemi. Slabá tzv. "Výmarská" republika v poválečném Německu v podstatě nepřímo umožnila postupný nárůst německého nacistického vlivu koncem 20. let. Tomu všemu nepřidala ani celosvětová hospodářská krize počátkem 30. let. V osobě Adolfa Hitlera se r.1933 k moci dostal člověk, který neznal zásady dohod, smluv a závazků. Člověk, který tyto hodnoty považoval pouze za účelový prostředek k dosažení svého a jejich pozdější "odhození". Konzervativní síly v západní Evropě a USA nebyly příliš připraveny na tento německý tvrdě a bezohledně pragmatický přístup k mezinárodnímu právu. Nejen poněkud naivní nebo alibistický postoj v podobě rčení "vše je smluvně zajištěno a to je dáno" byl pouze jedním z důvodů pozdějšího vyvrcholení podepsáním mezinárodní smlouvy v Mnichově, r.1938. Druhým a možná výraznějším faktorem, který z mezinárodního hlediska přímo k "odevzdání" Československa vedl, byl velký strach z nového světového válečného konfliktu. Jakákoli sebemenší hrozba vypuknutí válečného konfliktu v Evropě, v 30. letech, vyvolávala hrůzu ze vzniku nové světové války a tomu aby k válce nedošlo, tomu bylo vše podřízeno a vše "obětováno". Obětováno až do chvíle, kdy při napadení Polska v r.1939 i konzervativní V.Británii bylo jasné, že válka s Německem je nevyhnutelná. Systémy spojeneckých smluv jako měla Francie s ČSR nebo s Polskem či spojenecký pakt nazývaný "Malá dohoda" mezi ČSR, Rumunskem a Jugoslávií (mimo jiných dílčích spojenectví) měl splnit odstrašující účel vůči předpokládaným agresivním státům. Státům jako bylo Německo nebo Maďarsko. Tento preventivní systém smluv a spojeneckých závazků byl později nazýván jako tzv. "Versaillský bezpečnostní systém". Systém založeným na "dobrém slovu" psaném na papíře, vznikající v době hospodářského a národnostního chaosu poválečné Evropy začátkem 20. let. Systém bez žádných garancí a bez faktické vymahatelnosti jeho dodržování. Systém spojenectví nic konkrétního negarantující a rozsah pomoci neurčující. Drastické válečné zkušenosti V.Británie, Francie a USA vedly k domněnce, že nikdo (ani Německo samotné) již další světovou válku nebude chtít a Evropa jako celek bude mít strach z případných dalších zničujících válečných následků. Německý "kaprál" (A. Hitler) z první světové války se však na toto koncem 30. let neohlížel. Nikdo z předválečných vrcholných západních politiků neřešil situaci, kdy by se tato prevence stala neúčinou v okamžiku až se najde někdo, kdo se nezalekne zdánlivě smluvně zajištěné mezinárodní jednoty v Evropě a otestuje vůli a ochotu Francie a V.Británie plnit spojenecké závazky a jít do případné nové války.

 

 

 

 

Porýní 1936

Aneb: první "průzkum bojem".

 

    Průmyslová oblast Německa, tzv. Porýní, byla od konce 1. svět. války obsazena vítěznými dohodovými mocnostmi (Francie a V. Británie), na základě mírové Versaillské smlouvy. Toto německé území bylo z větší části demilitarizováno a ovládáno spojeneckými bezpečnostními složkami. Hospodářský výnos této oblasti putoval na západ, avšak firmy, průmysl a obyvatelstvo patřilo k Německu. Tato část německého území byla dočasně vzata "do zástavy" jako náhrada za válečné reparace, které nebylo Německo schopno plnit. Poněkud neobvyklý stav. Byla to nejen významná průmyslová oblast pro poválečné Německo, oblast která od něj byla v podstatě odtržena, ale toto odtržení bylo  i jeden ze symbolů německé porážky a potupy po první světové válce. Poté co německý kancléř A. Hitler po řadě nerespektování a porušování sankcí ve zbrojení v 30. letech z větší části ovládl moc a stal se silným vládcem Německa, vstoupil vojensky na toto demilitarizované území (zvané Porýní) a 7. března 1936 jej obsadil. Měla následovat logická vojenská reakce Francie a Anglie na toto silové závažné porušení Versaillské mírové smlouvy. Německý kancléř, kterému v posledních letech předtím narůstalo sebevědomí a vědom si celosvětového strachu z nové války, tímto poprvé vážněji otestoval co si může dovolit a čekal na anglo-francouzskou reakci. Nenásledovalo ale nic jiného než jen pouze mezinárodní diplomatické protesty Anglie, Francie, USA a jejich spojenců. Toť vše. Strach z vyprovokování nového válečného konfliktu byl velký (a v budoucnu ještě větší) a zabránil jakékoli odvetné akci vůči Hitlerovi r.1936 v Porýní. Snad se to nepovažovalo za dost závažné v porovnáním s případným rizikem nové války. Také je možno poukázat na to, že jakékoli (i malé) riziko války by mělo politické otřesy ve V. Británii a Francii. Tak i s ohledem na vlastní politické zájmy vládnoucí garnitury těchto zemí nereagovaly jinak, než jen formálními protesty. V této chvíli Hitler poprvé poznal, že strašák Versaillského systému nebude zas tak velký. Tento první intervenční úspěch upevnil ještě více jeho politickou pozici v Německu a další tyto "úspěchy" měly následovat. 

 

 

 

 

 

Rakousko 1938

Aneb: "Rakušané, v Německu jste doma". 

 

   Nové Rakousko, vzniknuvší jako nový stát na troskách Rakouska-Uherska a zahrnující centrální domovské země bývalého rakouského císařství, byl od počátku zrozen jako dítě nechtěné i významnou částí samotných jeho obyvatel. Částí obyvatel Rakouska, které doufalo v připojení k Německu, po r.1918. Do doby jeho vzniku neexistoval historicky žádný rakouský národ v geopolitickém slova smyslu. Domovské oblasti Rakouska byli spíše spolkem autonomních oblastí, kde byla do r.1918 dána rakouská státní příslušnost k monarchii a privilegia centrálního území monarchie samotné, avšak v rakouských spolkových zemích nebylo národnostní rakouské povědomí z velké většiny přítomné. Nové Rakousko po r.1918 jako národ mělo velmi slabou identitu a významná část jeho obyvatelstva byla nakloněna případnému sloučení s Německem, vedle nemalé části obyvatelstva oproti tomu uznávající státní suverenitu Rakouska, jako následníka zaniklé monarchie, která byla svazkem na Německu nezávislých rakouských zemí. Německo samotné, těsně před a během 1. svět. války, skrytě usilovalo o sloučení německy mluvících zemí pod svou „taktovkou“, tj. mimo Německa se vize velkoněmeckého státu týkala českých a moravských zemí vyznačující se velmi silnou německy mluvící menšinou a také Rakouska. Díky prohrané první velké válce k velkému německému sjednocení nedošlo a tak ve 20. a 30. letech museli Němci neradi „skousnout“ existenci samostatného Rakouska, Československa a Polska, které bylo klínem mezi Německem samotným a tzv. "Východním Pruskem" nacházejícím se v pobaltské části Evropy. Po nástupu A. Hitlera k moci (r.1933) začalo být během následujících let postupně zřejmé, že toto trauma z porážky r.1918 (mimo jiných), tj. nenaplnění velkého Německa, je velmi živé a nový německý kancléř dával jasně najevo, že se myšlenky tzv.“ Velkého Německa“ nevzdá. Tímto byla příčina a účel pozdějšího německého obsazení Rakouska jasná. V druhé polovině 30. let v Rakousku sílilo fašistické hnutí pod vedením rakouského nacisty Arthur Seyß-Inquarta. Samotné rakouské vládní kruhy se snažily tyto fašistické tendence ve svém státě potlačovat politickými prostředky a omezeními, avšak to nezabránilo vyvrcholení v podobě úspěšného rakouského nacistického převratu 11. března 1938, pod vedením výše uvedeného A.S.Inquarta. Vzápětí po tomto uchopení moci Inquart zažádal o vojenskou pomoc nacistické Německo, které velmi ochotně následující den (12. března 1938) se svými vojsky vstoupilo do Rakouska. Rakouské ozbrojené síly těsně po předchozím rakouském převratu byly paralyzovány a hitlerovská vojska se při vstupu a obsazování země nesetkala s téměř žádným odporem. Nacistický převrat a v následující den obsazení země je známo pod pojmem rakouský „Anšlus“ (z originálu němčiny přeloženo jako „připojení“). Obsazení Rakouska 1938 Hitlerem bylo již velmi troufalým krokem a zkouškou síly mezinárodního práva s odkazem na postoj Anglie a Francie vůči Německu. Asi by nebylo velkým překvapením, kdyby se reakce západních demokracií omezily jen na formální protesty, stejně jako v případě obsazení Porýní. Nebylo tomu však obdobně a spíše více překvapí, že ani vrcholní francouzští a britští představitelé v podstatě proti anšlusu Rakouska ani neprotestovali. Kdo by čekal tvrdé protesty ze strany čelních představitelů Československa, také by se jich nedočkal. Ve snaze nevyvolávat zbytečnou nejistotu a napětí mezi ČSR a Německem, byl Hitler krátce na to z československé strany ujištěn, že ČSR v reakci na připojení Rakouska nebude mobilizovat a nepovažuje anšlus za ohrožení čs. státu. Mimo již v té chvíli tradičního pasivního a netečného postoje Francie, V. Británie a USA, nevědomky přispěli prvním jasným drobným aktivním "kamínkem" do „dláždění“ cesty k Mnichovské dohodě i čelní představitelé Československa. Aktivní kamínek ve slova smyslu ujištění směrem k A.Hitlerovi, že ČSR nepovažuje napadení Rakouska oficiálně za hrozbu své státnosti, přestože opak byl pravdou. Beztrestnost uchopení a obsazení suverénního státu bez výraznějších námitek západních velmocí, dokonce i samotné sousední ČSR, pravděpodobně již definitivně přesvědčila německého kancléře o tom, že při dalších jeho agresivních mezinárodních výpadech proti dalším státům nebude nikdo z velmocí proti Německu vystupovat vojensky vůbec nebo jen symbolicky. K tomuto jeho pocitu napomohla i pasivní a neutrální reakce představitelů ČSR v prvních dnech po anšlusu Rakouska, přestože samotné Československo si bylo v té době již velmi dobře vědomo vážného ohrožení případným německým napadením. Opět zde však zcela jasně převažoval fakt, že západní velmoci nebyly vůbec cokoli ochotni udělat ani v případě obsazení Porýní a dokonce ani v případě obsazení suverénního rakouského státu. Tento netečný přístup Francie a V.Británie a jejich nechuť k vojenskému zásahu proti Hitlerovi bylo hlavním a dominujícím faktorem nejen v pozdější likvidaci Československa v letech 1938-1939, ale i v následném napadení Polska a z toho vyplývající vznik 2. světové války. V porovnání s ústupovým a uhýbavým mezinárodním postojem vůči Německu je relativně marginální a pasivní postoj Československa vůči obsazení Rakouska méně podstatný, jakkoli tím není popřeno z něj vyplývající negativum.

 

 

 

 

 

  Domnělá stabilita a bezpečí Versaillského systému tak dostala v 30. letech vážné a viditelné trhliny. Trhliny v podobě strachu a obav západních mocností z další velké krvavé války. Strach a obavy pochopitelné, ale paradoxně tragické ve svých konečných důsledcích pozdějšího vzniku 2. světové války. Strach a obavy V.Británie, Francie a USA vedoucí k tragickým ústupkům nacistickému Německu. V důsledku toho významná část pomyslné cesty k Mnichovské dohodě byla do března 1938 vydlážděna, ale bolestné zakončení této cesty vedoucí přes Mnichov k faktické likvidaci celého Československa ještě čekalo. Vydlážděna byla do anšlusu Rakouska z velké většiny bez podstatného vlivu samotných čelních představitelů ČSR, kdy plíživě, skrytě a bez vědomí pozdějších souvislostí kroky velmocí a mezinárodní situace určovaly směr této cesty. Rozložení velmocenských pozic v Evropě a ve světě nevyjímaje. Situace, která postupně A.Hitlerovi umožnila to, čeho se později dopustil nejen na Československu, ale po vypuknutí evropské a světové války i na většině Evropy. To vše uvedeno s vědomím námitek v souvislosti s orientací zahraniční politiky prvorepublikového Československa, s odkazem na některé nepříliš zpochybňované kroky T.G.Masaryka obecně a kritice často podléhající kroky E.Beneše z 30. let, které však až do konce srpna 1938 neměly podstatný vliv na mezinárodní politickou situaci v Evropě. Evropa vedená Francií a V. Británií, jenž nevědomky po celá 30. léta pomalu a plíživě směřovala k Mnichovské konferenci a k pozdější druhé světové válce.