Závěrem

Závěrem

aneb politika byla, je a bude, bohužel.

   Co se dalo jiného dělat aby se odvrátilo zničení Československa v letech 1938-1939 je těžké s plnou odpovědností říci. Teorií o tom co mělo být jinak aby nedopadlo vše tak jak dopadlo, je mnoho. Údajní viníci se našly brzy a záhy, kdy část často deklarované viny padá na Francii a potažmo V.Británii v ponechání ČSR napospas A.Hitlerovi. Neméně často se také snáší kritika na čs. prezidenta Edvarda Beneše a na čs. vlády M.Hodži a gen. Syrového. Ale jak to často asi bývá, nic není tak jednoduché a černobílé jak by se mohlo zdát. 

   V případě otázky zda se bránit samostatně, bez pomoci spojenců, nebo se nebránit německé, polské a maďarské agresi, odpovědnost za rozhodnutí zcela jednoznačně směřuje na bedra prezidenta E.Beneše. Otázka zda-li měla čestná, ale málo nadějná obrana smysl, s odkazem na zachování budoucí české, potažmo československé státnosti v poválečném uspořádání Evropy, je asi více na místě. Podstoupení válečného konfliktu s třemi státy v konfrontaci s malou možností budoucí poválečné obnovy státu (v případě vojenského odporu) často rezonuje a dělí dodnes společnost v názoru na tuto tragickou etapu českých (reps. československých) dějin.

   První republika, od svého vzniku (r.1918) až do svého zániku (r.1938) byla v podstatě národnostně nestabilním státním útvarem. Prvorepublikové Československo bylo slepencem mnoha národností a nesourodých skupin. Byl to stát, který vznikl na troskách Habsburské monarchie a byl produktem Versailleských mírových smluv po 1. světové válce. Stát bez velmi výrazně početně převažující a dominující národnosti, která by dávala sílu charakteru většinového národního státu a udržela "opratě" politiky menšin trvale pevně v rukou. Republika, která sdružovala některé velké a početné národnostní skupiny (němci, maďaři a poláci) v sousedství jejich původních jazykově domovských silných a velkých států. Sousedních států, které se s přičlením některých “svých” oblastí do Československa více či méně nikdy nesmířily. Přes nepopiratelné a tehdejší dobu (!) velkoryse vstřícné národnostní ústupky vlád ČSR vůči menšinám ve 20. a 30. letech nešlo těmto vážným tlakům zvenčí na celistvost státu dlouhodobě nijak zabránit. Samostatná existence ČSR byla trnem v oku jak Německu, tak Maďarsku a Polsku (nepříliš vřelé vztahy i s novým Rakouskem). Čs. stát který ve své podstatě V.Británie a Francie (v r.1918) stvořily za účelem oslabení Německa samotného. V druhé polovině 30. let se pro tyto dvě západní mocnosti však stalo Československo přítěží a břemenem. Jak se krize v letech 1937-1938 začala vyhrocovat a začala hrozit přerůst ve válečný konflikt, ČSR jako stát na hliněných národnostních nohou se začal kymácet ve své podstatě a funkčnosti. Nic na tom nezměnily jeho nepopiratelné a na tehdejší dobu velmi demokratické prvky, které v tehdejší střední a východní Evropě neměly srovnání a nepomohlo ani jeho velmi silné hospodářství a průmysl. Demokratické prvky, které neměly podobnou obdobu v této části evropského prostoru plného polototalitních nebo totalitních států. Vzhledem k povaze politických systémů většiny svých sousedů první republiky a faktu "uzamčení" na čs. území významných skupin obyvatelstva národností těchto sousedů, bylo oslabení nebo rozbití Československa pravděpodobně jen otázka času. Pokud by k němu nedošlo v r.1938 s ohledem na tlaky k odstoupení značné části republiky, došlo by k němu někdy nedlouho později a jinou formou nátlaku a jinou formou politického ultimáta nebo včetně případné války. Ve své novodobé historii má mnoho evropských států nějakou obdobu státního oslabení, či pokoření, tak jak tomu bylo v případě ČSR v r.1938. Například v Maďarsku dodnes nenáviděná Trianonská dohoda z r.1920, která jej připravila po 1. sv. válce o dvě třetiny území, která byla maďary považovaná za jejich domovská (také na úkor ČSR, v případě Slovenska a Podkarpatské Rusi). Něco jako "maďarský Mnichov" vnímáný v dnešním Maďarsku. Takových příkladů by se v Evropě 19. a 20. století našlo více.
 
   Beneš prostě bojovat osamoceně bez Francie nechtěl. Jen ve chvíli, kdy mu ve dnech 22.9-26.9. svitla falešná naděje na podporu spojenců a když se mohlo jevit, že karta se zdánlivě obrací, a pod mylnou nadějí z toho vyplývající, že Francie přece jen přijde vojensky na pomoc, nechal vyhlásit mobilizaci. V té chvíli doufal, možná pod dojmem okolností, že i mezinárodně právní "udržení" pohraničních území v rámci ČSR bude do budoucna reálné. Tak i v případě asi málo významné nebo jen symbolické francouzské vojenské pomoci, by možná riskoval obranu v osamoceném boji, kdyby nikdo nezpochybňoval celistvost Československa v hranicích před r.1938 a nebo jen s jejími méně výraznými korekcemi. V takovém případě i po prohrané osamocené válce s Německem, Maďarskem a Polskem by později, přinejmenším po pozdější mezinárdní "pacifikaci" rozpínavosti Německa, došlo k obnovení ČSR v hranicích, které by nikdy předtím západními velmocemi nebyly zpochybněny a možná by k celosvětové válce nedošlo nebo by k válce došlo ve výrazněji menší míře v rámci omezeného evropského prostoru. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že spojenci Beneše nepodpoří, že dokonce oni sami ho budou nutit k odstoupení rozsáhlého území a zpochybňovat celistvost státu, bylo mu zřejmě jasné, že již nelze nic moc dělat pro budoucí mezinárodní záchranu republiky v intencích tehdejší situace. Pravděpodobná tajná mise čs. ministra Nečase do Francie, která měla být iniciována samotným prezidentem, měla za účel nejen záchranu Benešovy politické kariéry, ale pravděpodobně to mělo i druhý a závažnější účel, když v bezvýchodné situaci měla tato mise přenést odpovědnost na Francii a V.Británii ve smyslu pozdější interpretace jejich kroků jako "zrady" na Československu, rsp. výměna přijmutí odpovědnosti Francie pod dojmem mezinárodního diktátu za protihodnotu kapitulace ČSR. To vše za cenu neodporovat a usnadnit západním vyjednavačům vyřešení krize za velkou cenu ořezání republiky o jisté významnější pohraniční oblasti, ale původně Benešem zamýšlené ve výrazně menším rozsahu než se později stalo. Tímto "Pátým plánem" se otevírala cesta nejen pro Benešovo politické alibi, což vzhledem k jeho již tehdy známé povaze z mnoha negativy by to nebylo nic překvapivého, ale také cesta k případnému poválečnému obnovení státu v předmnichovských hranicích. Tato část by se souhrnně nechala definovat do pomyslné Benešovy věty na sklonku 2. svět. války na adresu západu: " V roce 1938 jsme se pro vás obětovali a nebránili jsme se, teď vám skládáme účty a obnovte nás opět do předmnichovských hranic". Pomyslně směrováno na pozdější vítězné mocnosti V.Británii, Francii a USA. Jak se postupně ukazovalo během válečných let, udělali to neradi a neochotně, ale udělali. Beneš jim během války ve svém britském exilu prostě předložil bianco šek s podporou Stalina v zádech. Jak se ukázalo na samém na konci války a těsně po válce, nebyla tato podpora od Stalina zadarmo.

   Proč se E.Beneš nechtěl bránit a proč se nepostavil výsledkům Mnichovské konference zbraní a silou? Otázka málokdy pokládaná v kontextu toho, že mu mnoho lidí v Čechách nemůže zapomenout, že nedal rozkaz k obraně, ale o hodně méně lidí se dodnes ptá proč tak neučinil. Mimo strategicky a vojensky velmi nevýhodné situace, která by se zřejmě nebrala na zřetel v případě boje za čest a bránit se za každou cenu, tak i zde je další směr možné odpovědi, který je někdy zastánci obrany přehlížený nebo nedoceněný. Mnichovská konference určila svým výsledkem, že sporné sudetské kraje, dále maďarsky a polsky mluvící pohraniční oblasti nebyly již součástí ČSR od 1. října 1938 (bez ohledu na vůli čs. vedení státu). Čs. armáda by od 1. října hájila velmi rozsáhlé oblasti (den předtím ještě součást ČSR), které by již v ten den nebyla (dle výsledku z Mnichova) čs. územím. V té chvíli Beneš pravděpodobně již v tomto neviděl smysl, jít do takové války, kdy západní mocnosti, které před 20 lety tento stát svým souhlasem spoluvytvořily, jej v této chvíli potopily a doslova odevzdaly jeho značnou část někomu jinému. Tak jak narýsovali Beneš a Masaryk mapu ČSR v r.1918, kde chtěli hranice nového státu a ohledy na jiné okolní státy moc nebraly, tak stejně teď (r.1938) někdo jiný Benešovi narýsoval nové hranice a nikdo se ho moc neptal. Toto nové “rýsování” v Mnichově umožnily ty samé západní státy, které o 20 let dříve vznik republiky schválily. E.Beneš proti tomu v září 1938 téměř nic nemohl dělat a bylo by to do budoucna zřejmě nevyhnutelné nebo jen oddálitelné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že formálně dle tehdejších platných norem mezinárodního práva bylo odebrání pohraničních oblastí přinejmenším (jemně řečeno) pochybné. Případné dodatečné legalizování výsledků schůzky čtyř velmocí v Mnichově by jistě formálně proběhlo v tehdejší Společnosti Národů a bylo by legalizováno. Také mezinárodní právo píší a upravují pouze silní a mocní, k obrazu svému. Edvard Beneš si byl těchto skutečností asi vědom, jako zkušený a celoživotní diplomat a především politik mezinárodního formátu a zkušeností. Ve chvíli rezignace a opuštění republiky, v říjnu 1938, unikal bezpochyby i díky své vlastní bezpečnosti a záchraně budoucí politické kariéry, ale také opouštěl republiku v naději na její obnovení a to možná i díky předtím protiprávnímu postupu z nouze, který je mu dodnes velmi mnoha lidmi vyčítán. Díky postupu (možná záměrně protiprávnímu) v krizovém září 1938, který mu dával naději na pozdější zpochybnění odstoupení pohraničí a následné obnovení Československa v hranicích před 30. září 1938. Obnovení státu ruku v ruce s již v duchu zamýšleným odsunutím Němců a Maďarů, což se mu však později v maďarském případě prosadit nepodařilo.

   Československo bylo první a také poslední, které od Německa dostalo (nadsazeně řečeno) na výběr zda bojovat či nikoli. Všechny další Německem napadené státy tuto volbu nedostaly a jednoho rána se probudily a padaly bomby na hlavy jejich obyvatel. V takovém případě je jasná a pochopitelná reakce se bránit, protože ve chvíli explozí bomb již nic jiného nezbývá. Nebyla jim dána možnost zaváhat a případně nebojovat. Jak by se zachovalo Polsko, Belgie, Holandsko, Řecko, atd., kdyby jim bylo dáno na výběr nějakou obdobnou formou mezinárodního ultimáta, bez naděje na podporu jiných států, zda beznadějně bojovat proti značné přesile či nikoli ? Jaké by bylo rozhodnutí menších států, jako byla ČSR, kdyby stáli proti výrazné přesile a ještě před vypuknutím války by věděli, že značná část území jim byla odebrána z pozice ultimáta od nejsilnějších států světa ? Později během 2. svět války již obodobná situace nenastala. V případě dalších napadených států ve 2. svět. válce nebyla před samotným napadením nikterak mezinárodně zpochybněna jejich územní celistvost, tak jak ke zpochybnění došlo v případě ČSR. Postupné německé napadení většiny Evropy bylo často nečekané a nebo sice předpokládané, ale s jistou zahraniční podporou případného odporu napadeného státu. Díky tomu pro poválečnou obnovu a celistvost těchto států, těsně před vypuknitím války na jejich území, nebyl žádný předpoklad, že jim mohla tato poválečná obnova být do budoucna upřena. Tomu však v případě Českoslovenka takto v poslední den září 1938 nebylo. Jinak řečeno, pouze a jen v případě ČSR měla Francie a V.Británie černé svědomí, které však během války Francie (také Itálie) přiznaly a úplně zneplatnily Mnich. dohodu od data jejího podpisu (30. září 1938), ale V.Británie nikoli. Dodnes Britové nezpochybnili výsledky Mnichovské dohody. Pouze tuto dohodu zneplatnili a to až od data 15.3.1939 (!). Prostě Britové, co jednou podepíší, neberou úplně zpět (neuplatnitelnost retrospektivy v britském právu). Datum, jenž určili jako zneplatnění je dáno obsazením zbytku ČSR v březnu 1939, kdy dle britského výkladu bylo toto obsazení porušením ujednání z Mnichova německou stranou a tímto uplatnitelné její zneplatnění, ale až od výše uvedeného data. Zhruba je tomu tak dodnes i v případě postoje dnešního Německa.

   Jak by vypadalo poválečné obnovené Československo v případě, že by se postavilo v r.1938 se zbraní v ruce ? Těžko psáti alternetivní historii. Historie nemá ráda větu "co by bylo kdyby ... ?". Pokus o odpověď na tuto otázku bude vždy pouze jen a jen spekulace. Přesto se člověk někdy neubrání pocitu pokusit odpovědět. Za předpokladu ozbrojeného odporu čs. armády, nepřijetí výsledků Mnich. konference a negativního výsledku války končící vojenskou porážkou Československa, by bylo velmi problematické (snad i nemožné) plné poválečné obnovení českých, moravsko-slezkých a slovenských krajů do nového Československa. Jednalo by se o nerespektování rozhodnutí hlavních evropských velmocí z Mnichova (přestože se proti Mn. diktátu můžeme ohrazovat jak chceme). Když by vznikla čs.- německá válka v podzimu 1938 a ČSR by bylo poraženo a obsazeno, nikdy by nedošlo k pozdějšímu napadení 15.3.1939 a obsazení zbytku ČSR. Nebylo možné v březnu následujícho roku něm. armádou obsadit to, co by již předtím obsazeno bylo v důsledku prohrané války. Tímto by pominul důvod k pozdějšímu zneplatnění nebo zrušení Mn. dohody během následných válečných let (důvodem britského zneplatnění Mnich. paktu bylo březnové obsazení zbytku ČSR Německem). Po ukončení 2. světové války by zřejmě došlo k obnovení hranic v rozsahu pomnichovského Česko-Slovenska (druhá republika), které by bylo těžko životaschopné a dříve nebo později by zaniklo. Druhá možnost by bylo obnovení malého státu v podobě českého a moravského vnitrozemí, bez sudetských a těšínských oblastí (tedy zhruba hranice dřívejšího protektorátu). Slovensko by pravděpodobně vyhlásilo samostatnost, zřejmě ořezané o celé maďarsky mluvící oblasti. Vyloučené není ani poválečné dělení Slovenska mezi Polsko a Maďarsko, tj. jeho faktický geopolitický zánik. Zakarpadská Rus by pavděpodobně tak jako tak připadla SSSR, jak tomu bylo i ve skutečnosti, v červnu 1945. Tedy možná žádné poválečné Československo. Některý z těchto scénářů by byl asi po válce realitou, pokud by se předtím ČSR v říjnu 1938 postavila na odpor se zbraní v ruce. Skutečností je, že jako jediný předválečný stát byla Čs. republika "rozebrána" formou mezinárodní smlouvy a na "příkaz" (v zájmu míru), to vše ještě předtím než vůbec jakákoli válka začala. Na příkaz těch samých, kteří v r.1945 dělili poválečný svět a které by předtím Beneš v r.1938 neposlechl, kdyby dal rozkaz bojovat. Jakkoli je tento pohled drastický a kacířský zde v Čechách, tak ale bohužel, nikoli nererálný.

   Druhý pohled na kroky E. Beneše je do jisté míry také oprávněný a těžko vyvratitelný a to je pohled z hlediska morálky českého (také slovenského) národa. Aspekt morální a v tomto kontextu pro Beneše přinejmenším kontraverzní. Během let 1936-1938 čs. vláda a vedení státu v čele s prezidentem cíleně vyhrocovali a velmi podporovali veřejné mínění k obraně republiky, což bylo jistě pozitivní. U českého, z velké části i u slovenského a rusínského obyvatelstva to našlo kladnou odezvu. Pořádaly se dobrovolné sbírky, které obyvatelstvo ze svých vlastních prostředků věnovalo státu jako finanční dar na vojenské posílení obrany národa, posílení armády a všeho co by pomohlo v případné obraně republiky před napadením od kohokoli, zejména však od Německa. Nelze pominout i jistou malou část obyvatelstva něm. národnosti, která byla vstřícná a státotvorná, avšak četnost této pro československy smýšlející části sudetských němců byla koncem 30. let výrazně menšinová. Češi první republiku velmi vnímali jako svůj národní stát, do jisté míry s významnou podporou Slováků. Vedením státu jasně a velmi radikálně toto prvorepublikové vlastenecké cítění v propagandě podporovalo a vše vrcholilo během celého r.1938, kdy výrazná radikalizace českého, slovenského a neméně i rusínského obyvatelstva na obranu státu dosáhla vrcholu. Vše bylo završeno velmi rychlou a s nadšením, především českého a slovenského obyvatelstva, doprovázející všeobecnou mobilizací v září 1938. Morálka mobilizované armády byla na velmi vysoké úrovni a silně podporována většinou civilního obyvatelstva v zázemí, které se v mobilizačních dnech velmi výrazně podílelo na velmi rozsáhlých zákopových pracech při budování polního opevnění. Vedení státu, které takto dokázalo velmi bravůrně vyšponovat nadšení pro obranu vlasti a rozhodnost většiny jejího obyvatelstva tuto oběť položit, tak to samé vedení v čele s E.Benešem "složilo zbraně" v poslední den září 1938 a obyvatelstvu Československa, které tak dlouho a úspěšně "masírovalo do boje" oznámilo, že se bojovat nebude a všechno úsilí a obrovské finanční prostředky dané do obrany během 2. pol. 30. let vyšlo vniveč. Byl to šok doslova ze dne na den. Obrovský šok pro české, slovenské a rusínské obyvatelstvo. Nikoli však pro většinu občanů něm. a maď. národnosti. Pocit bezmoci a oklamání většiny občanů ČSR přešel během druhé republiky (1938-1939) do odevzdanosti, rezignace a flustrace. Zlomená morálka národa, který byl oklamán svými vlastními politiky předtím k boji vyzývající. To byl pocit většiny jeho tehdejších příslušníků a stopy tohoto šoku se do jisté míry promítaly v podvědomí lidí v následujících desetiletích. Prezidentovi Benešovi bezprostředně v prvním roce po kapitulaci nemohla "přijít na jméno" většina příslušníků čs. armády. Mnoho z nich opustilo zmrzačenou tzv. "Druhou republiku" (později Protektorát) a hlásili se bezprostředně v zahraničních jednotkách do boje, který oni sami chtěli vést rok předtím na domácím bojišti, v říjnu 1938, a nebylo jim to umožněno. Po pádu Polska a totálního zničení Varšavy, po zničení mnoha měst a vesnic po napadení Sovětského Svazu, někteří z nich změnili názor a mluvili o štěstí, že Beneš předtím jimi proklínaný, nedopustil podobné totální zničení Prahy a jiných českých měst. Po pádu Polska, které ačkoli na papíře spojence mělo, tak státy jemu zavázané mu vojensky a materiálně pomoci v případě napadení, ho doslova nechaly na pospas Německu a SSSR, a fakticky ho nechaly úplně bez jakékoli reálné pomoci. Nic na tom nezměnilo formální vyhlášení války V.Británie a Francie Německu, v důsledku německého napadení Polska. Během září 1939 nepřišel Polsku na pomoc ani jeden spojenecký voják a nebyl dodán ani jediný spojenecký náboj pro polskou armádu od jeho západních "papírových" spojenců. Asi tak by pravděpodobně vypadalo spojenectví s Československem o rok dříve, tj. žádná jiná pomoc než jen spojenecká smlouva na papíře.

   Hledisko politické, popsané v důvodech, které vedly k odstoupení třetiny čs. území v říjnu 1938, kdy spíše beznadějně politické postavení republiky a vážné obavy z jeho možného poválečného obnovení vedly k rezignaci na obranu ČSR ve chvíli jeho zmrzačení s oficiální podporou V.Británie, Francie, Itálie (zprostředkovaně i s podporou USA). Odůvodněné hledisko, které je postavené do kontrastu se zlomenou morálkou českého a slovenského národa a velkého šoku. Šoku z vyburcovaného nadšení bránit se a z následného "složení zbraní" bez boje. Jsou to dva postoje, vzájemně si odporující, ale ani jeden z nich nezle pominout. Zatímco otázka zlomení morálky národa, jakkoli oprávněná, vystupuje na povrch po celých téměř 80 let a je často uchopena radikálními a zapřísáhlými odpůrci E.Beneše (z části oprávněně), tak hledisko politické s odkazem na možnost obnovy ČSR v předmnichovských hranicích není moc známo nebo je často opomíjeno, protože se dotýká samotného šedého zakulisí politiky jako takové a často tyto skutečnosti vyplouvají na povrch po mnoha letech nebo několika desítkách let. V případě beznadějné obrany, kdy třetina území ze dne na den byla Československu odebrána, kdy by cenou za tuto beznadějnou obranu byla velmi ztížená ne-li nemožná poválečná obnova ČSR, v této alternativě historie by asi také Beneš mnoho pochvaly nesklidil, pokud by zbytečným bojem zamezil pozdější obnově státu. Ořezaná poválečná republika s pohraničními městy jako by byl dnešní Mělník, tedy v podstatě bývalé protektorátní území, s případnými menšími změnami. Kdo by v takovém případě chválil v následujících desetiletích Beneše za jeho nesmyslnou obranu, která znemožnila poválečnou obnovu česko-moravské a slovenské části státu v plném rozsahu? Jsou to dva pohledy a dvě roviny na Mnichovskou dohodu jako takovou, resp. kroky vedení státu s tím přímo související. Dnes se na to díváme dnešním pohledem a s odstupem mnoha desetiletí. Ale situace v září 1938 byla dobová realita, která musela být řešena konkrétními kroky v tehdy přítomném čase. Dnes známe pouze to jak dopadlo vše za alternetivy složení zbraní. Není žádné srovnání jak by vše dopadlo v případě čs.- německé (maďarské a polské) války a následků z toho vyplývajících pro český a slovenský národ na dalších několik desetiletí. I zde výše zmníněné alternativy jak by to možná bylo, kdyby ...., jsou jen jednou z dalších mnoha úvah.

   V podstatě cokoli Beneš v r.1938 udělal, co neudělal a měl udělat, vše bylo špatně ve smyslu toho, že nic jiného než učinil, tak udělat nemohl aby to případně nebylo ještě horší. Každé rozhodnutí, které učinil bylo pro někoho špatné a každé rozhodnutí, které neučinil a měl dle některých kritiků učinit, by bylo špatné pro jiné. Neměl moc na výběr. Dle většiny odborné a jisté části laické veřejnosti zvolil nejmenší možné zlo. V novodobé české historii se neocitl žádný vrcholný čs., resp. český představitel, v tak bezvýchodné situaci, jako byl E.Beneš během jara, léta a zejména konce září 1938. Po tolika ranách a porážkách, které během tohoto období schytal, kdy by se na jeho místě zřejmě mnoho lidí "uklidilo" do ústraní a dožilo v něm svůj život v klidu, se on postupně během válečných let zasadil o obnovu čs., resp. českého státu téměř v plném rozsahu, tak jak jej známe z poválečných desetiletí až do rozdělení federace r.1993. Byly v tom asi i jeho skryté osobní ambice, tedy nejen v zájmu státu co učinil, to však je druhořadé v porovnání s pozdějším úspěšným obnovením republiky. Jak dosáhl Edvard Beneš této obnovy během válečných let, za jakou cenu a co měl dělat jinak a co nikoli, v letech 1939-1945, (resp. do r.1948) není tématem těchto stránek.

   Fakticky lze říci, že prvorepublikové Československo r.1918 vzniklo a o 20 let později i zaniklo na vůli nejsilnějších států západní Evropy. Beneš v poslední den září 1938 zřejmě věděl, že s tím nemůže nic dělat a že bude zcela nebo min. z části záviset na těchto hlavních evropských "hráčích" zda se republiku po předpokládané evropské válce (později 2. svět. válka) znovu podaří obnovit, a proto se asi i z tohoto důvodu proti Mnichovskému paktu vojensky nepostavil, těsně po jeho podepsání. Ústupky a všemi možnými politickými a diplomatickými prostředky se Beneš snažil vyhnout tomu aby Francie a V. Británie "nezrušily" Československo tak jak to nakonec fakticky v Mnichově později udělaly. Asi tohoto se bál nejvíce. Hledisko hrdosti a obrany národa odsunul na úkor faktu nevzdorovat západním "spojencům" ve snahách o mírové vyřešení a vyhnout se výše uvedené faktické mezinárodní likvidaci ČSR. Vyhnout se tomu, jak dnes víme, se mu nepodařilo. Mimo toho asi upřednostnil i hledisko předpokládané pozdější snahy o poválečnou obnovu státu a jeho opětovnou samostatnou existenci v předválečném rozsahu. Snad asi proto, že Československo bylo jeho "dítě" také i jím stvořené, pro které žil, tak pravděpodobně i proto se za každou cenu snažil i o jeho pozdější poválečné obnovení. Obnovení, které, jak předpokládal v září 1938, by asi nebylo možné v případě vypuknutí čs.- německé války, Mnichovské dohodě navzdory. Lze také podoknout, že Beneš na počátku svého exilu r.1938 a v r. 1939 byl asi jeden z mála politiků v Evropě, který si v té chvíli tajně v duchu přál omezenou evropskou válku. Válku, která by pod vedením Francie spacifikovala Hitlera aby mohlo být Československo poté obnoveno. Ani on netušil a asi ani kdokoli jiný, že ve válečném konfliktu s Německem Francie a V.Británie padne a ke všemu tak rychle. To do jakého tragického a drastického rozsahu se válka v Evropě později rozvine, to asi netušil nikdo.