Tragické finále roku 1938

Tragické fínále roku 1938

aneb přišlo to co jednou přijít muselo.

   Od r.1935 bylo prezidentovi E.Benešovi jasné, že hlavní nebezpečí pro Československo znamená Německo. Polsko a Maďarsko jako nepřátelské státy z toho potencionálně nevyjímaje. Pokud se pomine již v jiném článku (na těchto stránkách) zmíněné plánování a výstavbu čs. ozbrojených sil v 30. letech, kdy se dospělo k variantě kombinace klasické polní armády, doplněné tankovým vojskem, letectvem a výstavbou pohraničních pevností, tak samotné zdánlivě bezpečné vnější zabezpečení státu spojeneckými smlouvami bylo zajištěno čelními politickými představiteli již z 20. let. V domnění případné spojenecké pomoci byla čs. armáda připravována na krátkodobou intenzivní obranu po dobu zmobilizování a příchodu spojeneckých armád Francie, případně Rumunska nebo teoreticky SSSR a Jugoslávie. To byla čistě vojenská stránka věci, která budila dojem relativní pomoci proti napadení ze strany Německa a Maďarska. Avšak, jak skutečnost a krize r.1938 ukázala, spojenci se v době ohrožení vytratili, národnostně se Československo začalo během tohoto roku rozkládat zevnitř a především mezinárodní situace nepřála tomu aby k vojenské nebo diplomatické pomoci ČSR došlo. Pouze politické řešení ze strany vedení státu v čele s prezidentem E.Benešem nebylo možné, což se však ukázalo až v průběhu sledu marných snah a nadějí na záchranu první republiky během krizového roku 1938, jak je popsáno níže.

   Přes zhoršující se mezinárodní situaci a stupňující se ohrožení ze strany Německa během r.1937 nebylo nebezpečí stále akutní a vše mohlo budit dojem, že by se problém ve středoevropském prostoru mohl řešit diplomatickou cestou a případnými dohodami, které by jakémukoli válečnému konfliktu předešly. Netýkalo se to jen samotného Československa, které stálo v cestě budoucí agresivní německé expanze, ale již i v polovině 30. let naznačující ohrožení také Rakouska a Polska za strany hitlerovského Německa. Nebyla však možná dohoda na spojenectví mezi těmito třemi středoevropskými státy, kdy Rakousko bylo zásadně neutrální, nechtělo se na žádném spojeneckém svazku s jinými zeměmi podílet a mimo toho jistá část jeho obyvatelstva se na odpor proti případnému připojení k Německu nestavěla. V Polsku vládl silně autoritářský a vojenský režim maršála Józef Piłsudskiho, který měl byť jen k některým demokratickým tendencím poměrně daleko a samotné čs.-polské vztahy byly velmi negativně zatíženy krátkou válkou o Těšínsko, r.1919, kde Polsko o část tohoto průmyslového kraje tehdy přišlo na úkor ČSR a mimo toho si nárokovalo některé pohraniční oblasti severního Slovenska. Vše toto podporované silnou protičeskoslovenskou politikou polského ministra zahr. věcí Józefa Becka. Tak samotná podstata funkčního spojeneckého svazku, kdy všechny tyto tři státy mělo společného nepřítele, který fakticky přímo ohrožoval jejich státnost, byla vyřazena díky jejich vnitřním politickým zřízením, negativními zátěžemi z minulosti a méně či více skrytým vzájemným nepřátelstvím. Po obsazení Rakouska Německem (12. března 1938) bylo již nepochybné, že je ČSR v přímém ohrožení, přestože vedení čs. státu v té chvíli ujišťovalo Německo diplomatickou cestou, že se republika oficiálně ze strany Německa ohrožena necítí. Opak byl ve skutečnosti jistě pravdou. Obsazení Rakouska nedoprovázelo nic jiného než jen mírné nebo vůbec žádné protesty ze strany Francie, V.Británie a velké většiny tehdejší Evropy. Sama od sebe tato skutečnost již mohla dávat tušit budoucí neochotu západních demokracií jít do války.

   Hlavní příčinou postupné a pomalu se stupňující eskalace vedoucí k pozdějšímu odstoupení rozsáhlých čs. pohraničních území Německu, Maďarsku a Polsku nebyla mezinárodní neochota jakékoli podpory západního světa ve prospěch Československa. Byl jím domácí problém zejména s německou "menšinou", resp. s druhou nepočetnější národnostní skupinou v ČSR a s tím souběžně nástup agresivního nacistického režimu v sousedním Německu. Vyhrocení vždy problematického česko-německého soužití se stupňovalo během druhé poloviny 30. let. Na síle postupně nabývala nově vzniklá strana československých Němců (SdP), pod vedením Konrada Henlaina, a pomalu a jistě získávala převahu ve vlivu na sudetoněmecké obyvatelstvo. SdP, neboli tzv. Henlainovci, posilovali nad již dříve existujícími národnostně německými politickým stranami Sociálních demokratů a něm. Agrárníků. V důsledku vědomí stupňujících se problémů s německým obyvatelstvem a do jisté míry i pod jejich tlakem, byl 18. února 1938 vládou ČSR vyhlášen program národnostní politiky, který obsahoval první významné ústupky sudetským Němcům a vycházel jim vstříc. Sudetští Soc. demokraté a něm. Agrárníci tento program přijali, nikoli však SdP, která jej odmítla. Pravděpodobně již na tajný pokyn samotného A.Hitlera, který již v té době "přivázal" sudetoněmeckou stranu SdP v ČSR pod svůj vliv a později (v březnu 1938) interně na její představitele jasně deklarovaný tajný požadavek "nic nepřijímat a klást čs. vládě požadavky nesplnitelné" jasně vyžadoval. Březen je klíčový z hlediska počátku období silného nátlaku ze strany A.Hitlera, který byl veden nejen na mezinárodním poli, ale zejména tento nátlak byl prováděn prostřednictvím čelních představitelů SdP v Československu, stejně jako přes radikální a protičeskoslovensky laděnou část sudetské menšiny. Během jara a léta události postupně nabírají spád, kdy prezident Beneš, čs. vláda a vedení státu pod tlakem lavírují v mezích vyjednávání, mezinárodní diplomacie (některých jejich chyb z toho vyplývajících) a čelící skutečnostem, které mohli ovlivnit minimálně nebo vůbec. Anšlus Rakouska znamenal předzvěst toho co mělo o půl roku později následovat v případě osudu první republiky. Německý kancléř na jaře 1938 již málo skrýval vyhrocování celého národnostního problému a začal přiživovat národnostní konflikt v ČSR prostřednictvím SdP. Byl to tlak namířený na politické vedení čs. státu, kdy se snažil způsobením budoucího incidentu a záminky v blízké době vytvořit půdu pro případné vojenské napadení (podobně jak tomu bylo o rok později v případě Polska). Mimo toho počítal i s další možnou variantou a to uchopením moci politickým převratem (obdobně jako anšlus Rakouska). 

    Faktickým počátkem radikálního vyhrocování národnostní otázky v ČSR byl sjezd SdP (24. dubna 1938) v K. Varech, kdy Konrad Henlain definoval tzv. "Karlovarský program", který byl seznamem národnostních a z hlediska zachování celistvosti Československa většinou obtížně slučitelných požadavků ze strany sudetským Němců vůči čs. vládě. Agresivita sudetských Němců (nejen politická – časté násilné konflikty v pohraničí), se stupňovala. Další dvě německé strany (Soc. demokraté a Agrárníci), které v meziválečném obodobí vystupovaly za sudetské zájmy v Československu, ale jinak dříve loajální vůči vládě v Praze, se přidaly na stranu radikálních požadavků SdP z nutností a z hrozby ztráty posledních zbytků sudetských příznivců a politické "půdy pod nohama". Ani toto však nezabránilo v jejich drtivé porážce v pozdějších čs. komunálních volbách (květen 1938), kdy SdP získala 90% hlasů sudetského obyvatelstva a její vliv v částech jimi osídlených nabyl absolutní převahy. Stupňující se incidenty v pohraničí, provokace a některé náznaky čs. zpravodajských služeb o soustřeďování německých jednotek na hranicích, přiměly prezidenta Beneše a generální štáb 20. května 1938 vyhlásit částečnou mobilizaci. Do vojenské služby bylo povoláno celkem 200 tisíc mužů, k obsazení a zajištění hranic, k obsazení dokončených úseků pohraničního opevnění a mobilizování vojenských specialistů. Hitler neváhal a svým dílem přispíval "do ohně" svými plamennými projevy o utlačovaní Němců v ČSR a 30. května vydává válečnou směrnici, která definuje případný vojenský útok na svého čs. souseda. V současné době, dle některých historiků, se spíše soudí, že zpravodajské informace o údajném shromažďování něm. jednotek na hranicích (v květnu 1938), které byly impulsem k částečné mobilizaci, byly spíše něm. provokací, která měla k této mobilizaci vést, za účelem vyhrocení situace v pohraničí a k případné ilustraci údajného útisku německého obyvatelstva za pomocí armády. Pokud tomu tak bylo, dalo by se říci, že zpravodajské dezinformace z německé strany takto svůj účel splnily. Situace se pro čs. vládu stávala těžko udržitelnou a tak 30. června vychází opět vstříc sudetským požadavkům, ještě více ustupuje a definuje tzv. "Národnostní statut", který znamenal značné ústupky v rámci řešení národnostních otázek v Československu. Byly to ústupky hraničící se samotnou celistvostí státu jako takového, avšak které stále zachovávaly základní funkce státního zřízení na případných autonomních sudetoněmeckých územích. Bylo to velmi značné oslabení moci centrální vlády a značné posílení autonomie, která by tím vznikla. Avšak ani tyto značné ústupky Henleinem a spol. (SdP) přijaty nebyly z důvodu již výše zmíněného Hitlerovo tajného nařízení odmítat cokoli. V tomto období byl i postoj V.Británie a Francie vůči Československu velmi laksní a neochotný. Vědomi si toho, že válku nepřipustí a že Francie (a nepřímo i V. Británie) mají jistě spojenecké závazky vůči ČSR a nejsou vůbec ochotni je plnit v případě napadení Československa Německem. Snahou těchto dvou západních demokracií bylo na jaře a v létě 1938 (potažmo i v září) se jakkoli a všemožně vyhnout zatažení svých zemí do případné války ve střední Evropě a pokud možno zabránit za každou cenu jakékoli válce v Evropě. Zabránit politickými a diplomatickými prostředky. Z těchto skutečností vyplýval narůstající anglo-francouzský tlak na čs. vládu v řešení německé otázky. Souběžně s tím Francie oficiálně nepopírala své závazky, avšak přes skrytou neochotu k jejich případnému budoucímu plnění. Formální spojenecké odpovědnosti se během jara a léta 1938 nezříkala. Sílící nátlak na politické řešení (za každou cenu) hrozícího konfliktu ve střední Evropě vycházel z V.Británie, která v případě zapojení se Francie do nevyprovokovaného konfliktu, musela francouzům přijít na pomoc. Z důvodu nezatažení Anglie do války kvůli plnění spojeneckých závazků vůči Francii, která by se ocitla ve válce proti Německu po boku Československa, nechtěl tehdejší britský konzervativní premiér Neville Chamberlain připustit ozbrojený střed mezi ČSR a Německem. Pro francouzské vládní politiky léta 1938 byla tato britská zahraniční aktivita, tahající za ně pomyslné kaštany z ohně, jistě vítaná. To vše bylo důvodem následujícího velkého tlaku a diktátu na E.Beneše, spolupráce a nadbíhání německému kancléři A.Hitlerovi ze strany papírových čs. spojenců západního světa, které ve finále vedlo k odstoupení čs. pohraničí v říjnu 1938. Nadbíhání a ústupky Německu známé pod pojmem "apeasement". Důvod zachování míru a angažovanosti v čs.- německé krizi byl pro britského premiéra oficiální, ale asi nikoli jediný, jak je naznačeno níže s ohledem na jeho osobní zahraničně-politické ambice.

    Koncem jara a během léta 1938 se napětí v německém pohraničí stupňovalo. Diplomatický nátlak na E.Beneše ze strany spojenců měl také stoupající tendenci. Ve vzduchu bylo cítit, že se možná schyluje k válce. Z tohoto důvodu se během roku 1938 velmi urychlila výstavba pevnostních linií v ČSR. Následovalo černé září v dějinách Československa, kdy přes všechny možné snahy odvrátit neodvratitelné, se poslední dlažební kostky pomyslné cesty ke Mnichovu začaly pokládat. Diplomatické a politické snahy vedení čs. státu zabránit agresi Německa, zabránit válce a udržet podporu spojenců kontrastovalo se silnou morálkou českého, slovenského a z větší části i rusínského obyvatelstva k obraně státu, doprovázené velkým odhodláním republiku vojensky bránit. Oproti tomu německé, maďarské a polské obyvatelstvo v ČSR bylo většinově (nikoli však z drtivé většiny) neochotné jakkoli a s kýmkoli bojovat za jednotu státu, který nikdy nechtěli a kterého byli nedobrovolně (od r.1918) jeho součástí. Slováky a Rusíny spojoval společný zájem zabránit vpádu a obsazení jejich domovských oblastí především proti Maďarům a také Polákům. Oběma státům, které vznesly územní nároky a zejména v případě Maďarska šlo o nároky značné. Československá armáda jako celek byla na velmi vysoké kvalitativní a morální úrovni, na válku byla po vojenské stránce velmi dobře připravena, moderně vyzbrojena a přes nedokončenost opevnění v jeho mnoha dostavěných úsecích od května 1938 částečně mobilizována a po pozdější úplné zařiové mobilizaci zcela aktivována. 

    Od 1. června 1938 byl zpracováván německým štábem plán na vojenské přepadení a obsazení Československa, který byl v podstatě dokončen v závěrečných dnech srpna a předpokládal vyvolání války plánovanou provokací, která by se stala záminkou k napadení. Opíral se o moment překvapení s využitím hlavních směrů útoku do Slezska a na severní Moravu, souběžně také tlakem přes rakouské hranice na jižní Moravu a dnešní Vysočinu. To vše s podporou pomocných úderů přes západní, jihozápadní a severní Čechy směrem na Prahu. Nenadálost přepadení ČSR měla zabránit rychlé plné mobilizaci čs. ozbrojených sil a obsazení pevných obranných pozic čs. armádou. Jinými slovy řečeno, německý kancléř A.Hitler byl během léta 1938 rozhodnut rozdrtit Československo vojensky, zajistit rychlé vítězství a to i za výrazné podpory sudetoněmecké tzv. "páté kolony", která by svým povstáním v týlu obrany ČSR napomohla k vyvolání potřebného provokativního incidentu a při samotném napadení by oslabovala týl čs. vojsk. V důsledku těchto německých diverzních plánů vznikla 17. září polovojenská sudetoněmecká organizace Sudetendeutsches Freikorps (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor) pod velením Konrada Henleina.

   Mezitím se V.Británie v podstatě ujímá hlavní iniciativy v řešení čs. krize a její konzervativní premiér Neville Chamberlain se rozhodl převzít hlavní otěže vyjednávání s Hitlerem a vytáhnout tak pomyslné kaštany z ohně za Francii, která byla přímo spojenecky vázána s ČSR a zdráhala se veřejně a viditelně od tohoto spojenectví z 20. let distancovat. Britové, v zájmu toho aby Francie nešla do války za (z jejich pohledu bezvýznamné) Československo, byli ochotni se velmi aktivně angažovat, resp. premiér britské vlády a významná část vládnoucí konzervativní strany. Británie by se vyřešením krize mírovou cestou zbavila povinnosti vstoupit do případné nechtěné války s Německem po boku Francie k níž jí spojenecké závazky poutaly. Řešení, které mělo stát Československo cokoli aby se v Evropě neválčilo a prostředky jak se toho mělo dosáhnout byly téměř neomezené. V důsledku traumatu Francie a V.Británie z 1. světové války bylo pro zabránění nové velké války rozhodnuto udělat cokoli. I přes velké ústupky čs. vlády vůči Němcům, během jara a počátku léta 1938, se nespokojenost SdP stupňovala, jejich požadavky se ještě více radikalizovaly. Ve snaze ucpat "ústa" sudetským představitelům splněním všeho co bylo možné, vyslal 3. srpna Chamberlain se souhlasem francouzského předsedy vlády Édouarda Daladiera diplomatickou misi do Prahy pod vedením britského lorda Waltera Runcimana, oficiálně uvedenou jako zprostředkovatelskou v otázce sudetoněmecké otázky v ČSR a posouzení příčin krize. Po jednání lorda Runcimana s prezidentem Benešem na Pražském hradě, které probíhalo za zavřenými dveřmi a následně s představiteli SdP skončila tato první část mise bezvýsledně a to i přes údajný nátlak na čs. prezidenta a přes ústupky britského lorda vůči Henleinovi, který odmítal jakékoli kompromisy. Požadavky na čs. národnostní reformu v pojetí K.Henleina fakticky znamenaly úplné odtržení téměř třetiny Čech a Moravy většinově osídlené Němci, od Československa. Tyto prakticky bez rozpadu státu nesplnitelné národnostní požadavky byly vystupňovány po pravidelných jednáních K.Henleina s A.Hitlerem. Ve snaze E.Beneše rezignovaně a téměř za každou cenu urovnat extrémní národnostní konflikt, vyšel vstříc těmto fakticky již konfederativním německým požadavkům (tzv. "čtvrtý plán"). Vrcholem národnostních konfliktů v ČSR bylo 7. září, kdy došlo k  incidentu ze strany německé menšiny v Moravské Ostravě. Při nepříliš významné demonstraci asi 500 místních Němců došlo k nevelké potyčce s čs. policií. Tato ničím výjimečná událost, kde nedošlo k žádným vážnějším zraněním, se stala pro SdP záminkou nepřijetí výše uvedeného "čtvrtého plánu" čs. vlády. Plánu na urovnání krize, který téměř beze zbytku splňoval vše co bylo ze strany SdP požadováno. Záminka jak nepřijmout vše co bylo samotnými Němci předtím požadováno a jak napětí nadále prohlubovat. K.Henlein po této události přerušil jednání s prezidentem a čs. vládou. Od této chvíle, když došlo k ukončení jakýkoli snah o politické a nenásilné urovnání krize v Československu, nabíraly události rychlý a nevratitelný spád. Ústupky, které prezidentem Benešem byly učiněny a které si o několik měsíců předtím málokdo dokázal představit, že budou nabídnuty, se minuly účinkem. Tato čs. snaha, tvrdě bolestivá, odvrátit za každou cenu hrozící válku s Německem, i za cenu konfederativního uspořádání státu a za částečné ztráty suverenity státu v sudetských oblastech, nenašla odezvu u V.Británie a Francie. Chamberlain si byl v této chvíli vědom, že bez odtržení některých německých pohraničních oblastí od ČSR není cesta z této mezinárodní krize ven. Se strachem zatažení V.Británie do války po boku Francie, proti Německu bylo položeno finále čs. tragédie následujících posledních tří týdnů září 1938.

   Československý prezident E.Beneš, během postupně se stupňující krize v průběhu července a srpna 1938, zvažoval i možnosti obrany státu, mimo již zmíněných radikálních ústupků a zatlačování do "kouta", ke kterému postupně a zřetelně docházelo. Stále věřil, že Francie, vědoma si spojeneckých závazků významnou vojenskou pomoc ČSR poskytne. Zřejmě již v tomto období si byl vědom, že o masivní vojenskou pomoc by případně nešlo, avšak ve významnou doufal stále, kdy by rozsáhlou materiální, zbrojní pomocí a alespoň trochu významnějšími aktivními válečnými akcemi do Německa by Francie vázala velkou část nepřátelské armády. Francouzský generální štáb na jaře 1938 však analyzoval vojenskou situaci v souvislosti s možným vojenským vystoupením po boku ČSR při konfliktu s Německem. Za předpokládaného pasivního vedení války proti Německu, kdy francouzští analytici nepočítali s aktivním napadením německé armády přes hranice, závěrem analýzy bylo, že samotná Francie mohla při případné pomoci Československu vázat jen druhořadé a nepočetné jednotky a samotná pomoc by se omezila na letecké dodávky vojenského materiálu nebo nevelkého množství letadel samotných. Nešlo dojít při takto pasivní taktice k jinému závěru, že velké riziko francouzsko-německé války nebylo vyváženo téměř žádným ziskem související s pouhou spojeneckou povinností vyhlásit válku. Výstup těchto francouzských analýz generálního štábu jen dále podporoval samotnou neochotu většiny francouzské politické garnitury vůbec jakkoli ve prospěch Československa vojensky zasáhnout, s neochotou vyhlášení války Německu s tím související. Samotné veřejné mínění ve Francii a V.Británii bylo většinově proti zapojení svých zemí do jakékoli války a o to méně neochotně jít do války a umírat za poměrně dost neznámé a vzdálené Československo. Velký podíl na tom měly i drastické a krvavé zkušenosti z 1. světové války, kdy téměř v každé francouzské a často i anglické rodině byl z této první války padlý nebo zdravotně těžce postižený. S ohledem na dvacet let staré milionové ztráty na evropských bojištích nebylo složité nasměrovat veřejné mínění tehdejší západní Evropy na viníka případné nové války v Evropě, jíž by bylo Československo, které by případným neodstoupením Sudet nebylo ochotno zabránit další velké krvavé válce. Tragickým paradoxem by bylo, že by ČSR bylo Německem napadeno a pouze by se bránilo. Přesto by na západě bylo viděno jako příčina válečného konfliktu, že neustoupilo A.Hitlerovi. Strach z válečné Evropy koncem 30. let byl veliký a obětní beránek by se našel v podobě nepříliš velkého a nepříliš národnostně stabilního čs. státu. Pouze malá část na francouzské politické scény a také menší část veřejného mínění nebyla proti splnění francouzských spojeneckých závazků. Bylo to z důvodů spíše tehdy nepříliš častého, ale reálného předpokladu, že Německo je skutečnou válečnou hrozbou pro Francii (případně i V.Británii) a nebo jen z důvodů čistě morálních, kdy někteří ministři francouzské vlády během léta 1938 byli pro splnění závazků Francie z čistě z hlediska dostát svému spojeneckému závazku z pozice cti. Podobně tomu bylo i ojediněle u některých politiků ve V.Británii, kteří budoucí globální válečné nebezpečí buď tušili a chtěli vojensky paralizovat Hitlera dříve než by mohlo být pozdě nebo šlo jen o opoziční rétoriku nevýznamné části politické opozice.   

   Britský premiér N. Chamberlain se ujal iniciativy řešení krize ještě z jiného důvodu než bylo předejít válce v Evropě (jak bylo výše naznačeno). On sám spíše konzervativní povahy a s historií spíše komunálního politika, který v 30. letech zažil velmi rychlý politický vzestup, byl vynesen do samotné špičky britské vrcholné politiky bez velkých zahraničně-politických zkušeností. S přihlédnutím na tyto fakta mu chyběl z minulosti významný úspěch v zahraniční politice a tak mimo samotného důvodu obavy z válečné Evropy, kterou krize v ČSR představovala, mělo aktivistické angažování v řešení této krize i jeho osobní důvody, kdy pro něj tento sudetský problém a jeho úspěšné vyřešení v zájmu zachování míru představoval případný cenný politický "skalp". Skalp, který by byl vykoupen za velkou cenu v podobě jakýkoliv ústupků A.Hitlerovi a prezentace těchto ústupků jako zachování míru na dlouhá léta (řečeno slovy N. Chamberlaina). Tedy i v důsledku těchto velmi pravděpodobných a skrytých ambicí se Chamberlain vydává osobně 15. září 1938 do německého Berchtesgadenu na jednání s Hitlerem. V té chvíli ještě britský premiér, který osobně německého kancléře zřejmě moc neznal, netušil, že jednání s tímto člověkem bude mimo diplomatické zvyklosti a standardy na která byl tento britský politik z uzavřeného světa britské ostrovní politiky zvyklý (premiérem a ve vrcholné politice nebyl v té době dlouho). Při těchto prvních jednáních ve výše zmíněném německém městečku Hitler Chamberlainovi předložil jasné, velmi radikální požadavky, které vyžadovaly vůči vládě Československa. Požadavky s ohledem na odstoupení rozsáhlých území Německu, které byly obývány obyvatelstvem německé národnosti v ČSR. Jak se sám britský politik vyjádřil, kancléř předložil požadavky neomaleně a nekompromisně. Požadavky na které by odpovědná vláda jakéhokoli suverénního státu těžko přistoupila. V zájmu zachování naděje na dohodu odjel z těchto jednání  britský premiér z odkazem na přislib tlumočení německého návrhu na urovnání krize. Odjel s příslibem zprostředkování avšak nikoli se slibem Hitlerovi, že na tento nátlak čs. vláda přistoupí. Německé rozsáhlé požadavky na jednání v Berchtesgadenu i samotného N. Chamberlaina zaskočily, přestože jejich přibližný rámec očekával předem. Po návratu do V.Británie a po prosazení diplomatického nátlakového řešení na vládu Československa byly tyto německé požadavky zprostředkovaně a s ultimativním náznakem tlumočeny diplomatickou cestou čs. straně, tzv. "anglo-francouzské propozice" (viz níže). Ve své podstatě byly obsahově téměř shodné jako budoucí Mnichovská dohoda s ohledem na část dotýkající sudetské menšiny. Ořezání Československa o významnou část Slovenska a část Podkarpatské Rusi tyto první nátlakové návrhy zatím ještě neobsahovaly.

    Do poloviny září 1938 je role prezidenta E.Beneše zpochybňována spíše menšinově a do té doby některého jeho dílčí kroky, které nemusely být zcela bezchybné jsou většinově přijímány spíše jako chyby marginální nebo nepodstatné (s vyjímkou zapřísáhlých kritiků čehokoli co s Benešem souvisí). Do 16. září je na straně vedení státu jasně viditelná snaha předejít vojenskému konfliktu s Německem za cenu velmi radikálních ústupků představitelům SdP a radikální části této separatistické strany. Nemalá část řadových členů SdP byla i nadále pro zachování formální územní celistvosti Československa. Poslední dva týdny září 1938 fakticky znamenaly ústup E.Beneše a čs. vládních představitelů ze svých pozic ve smyslu zabránění obsazení pohraničí. V tomto období některé jejich kroky neodvratně vedly (z části vynucené bezvýchodnou situací) k odstoupení německy mluvícího pohraničí Československa. Také maďarské a polské oblasti na Slovensku a Zakarpatské Rusi z toho nevyjímaje (vč. Těšínska). Vedly ve svém konečném důsledku k smutně proslulé Mnichovské konferenci, která je všeobecně známa, ale málo je asi známo, že hlavní principy, ultimáta a požadavky, které Mnichovská dohoda obsahovala, byla Československu jasně definována téměř dva týdny před touto schůzkou čtyř velmocí v Mnichově. Málo se ví, že diplomatické a nepříliš do podvědomí zapsané události znamenali faktický "Mnichov" téměř 14 dní předem, než byl oficiálně podepsán.  "První Mnichov" v podobě  již zmíněných anglo-francouzských propozic. Jistý podíl vlády ČSR a prezidenta Beneše nelze na tomto smutném faktu upřít. Do jaké míry byl tento podíl velký, o tom se budou vést diskuze asi navždy. Výše nastíněné a naznačené méně známé události měly svůj datum 20. září 1938, ale možná již o 4 dny dříve. Proč to slovo "možná" je zde použito, to vyplyne z textu následující části toho rozsáhlého článku. Z části, která se týká údajné mise tehdejšího čs. ministra soc. věcí Jaromíra Nečase.  

   Po odmítnutí posledního návrhu na faktickou konfederaci ČSR Henleinem a vedením SdP  (tzv. "Čtvrtý plán", zmíněn v předchozím textu) na počátku září byly vyčerpány všechny faktické možnosti jak odvrátit konflikt s hitlerovským Německem, do jehož úplného područí se Henlein již dříve dostal. Dříve neprohlédnutý, tajný a v této chvíli již zřejmý záměr vedení SdP nepřijímat vůbec nic a vyhrotit čs. krizi do krajnosti, případně až k otevřenému válečnému konfliktu Československa s Německem, vedl často v bezvýchodné situaci k některým často kontraverzním rozhodnutím čs. vlády a prezidenta. U některých rozhodnutí nejen chybných, ale možná i morálně pochybných, o kterých se nikdy asi neprokáže, zda byly skutečné nebo v pozdějších letech a desetiletích zkreslené nebo vykonstruované. 

   Asi nejvíce známým (či pro někoho méně známým) Benešovým údajným krokem byla mise tehdejšího ministra soc. věcí Jaromíra Nečase. Mise, která měla tajně změnit průběh krize a její pozdější nasměrování k Mnichovskému diktátu. Počátkem této změny byl datum 16. září 1938. Den údajného utajeného předání z rukou prezidenta Beneše do rukou J.Nečase ručně psaných poznámek a instrukcí k nečekané a především velmi utajované cestě tohoto ministra do Francie. Instrukce a pokyny na jednom listu měli v obecném rámci obsahovat vše co se mělo o 14 dnů později v Mnichově podepsat. Utajené poznámky a pokyny jímž měl být vlastoručním autorem sám E.Beneš obsahovaly (v krátkosti shrnuto) jasnou ochotu okamžitě odstoupit pohraniční územím o rozloze 46 tisíc kilometrů čtverečních čs. území osídlených převážně Němci a vystěhováním dalších statisíců sudetských občanů z vnitrozemí Čech, Moravy a Slovenska. Další údajnou a velmi kontraverzní instrukcí pro ministra Nečase bylo tajně tlumočit představitelům Francie vyřešením krize formou ultimáta. Ultimáta ze strany Francie vůči ČSR, které by bylo předáno oficiálně čs. vládě, k získání politického alibi pro čs. prezidenta a vládu. Deklarovaná forma, údajně doporučována samotným Benešem měla za účel odevzdání pohraničí bez boje a přenesení odpovědnosti na V.Británii a Francii za vznesení ultimáta vůči ČSR. Mimo dalších velmi kontraverzních pokynů (jako důrazný pokyn později tyto instrukce zničit), které toto  Benešovo poselství do Francie měli obsahovat. Zejména však první dva jmenované kroky zcela znamenaly zamýšlenou faktickou kapitulaci vedení státu na obranu republiky a to již 16. září (!). Tento ručně psaný dokument, který se dochoval (měl být původně zničen), resp. dokument za něj se dodnes vydávající, se nazývá tzv. "pátý plán". Ministr Nečas, ačkoli silně protestující proti obsahu dokumentu a protestující proti tomu, že byl pověřen touto tajnou a fakticky již v tento den kapitulační cestou do Francie, kde měl dlouhodobě dobré kontakty mezi tehdy vládnoucími politiky, vykonal tuto údajnou tajnou cestu jen z loajality k prezidentovi Benešovi, ačkoli sám s tímto krokem hluboce nesouhlasil. Jaromír Nečas později dožívající život v Anglii a umírající v r.1945, tento dokument nezničil, jak mu mělo být přikázáno Benešem samotným a díky tomu se tento dokument později měl zachovat. Pokud se připustí v potaz hypotéza, že tato údajná Nečasova mise do Francie se v polovině září 1938 opravdu uskutečnila. Jaromíra Nečase rozhodnutí zachovat (oproti příkazu ho zničit) tento tajný a pro E.Beneše velmi kompromitující ručně psaný dokument, bylo pravděpodobně způsobeno jeho obavou z případné prozrazení této pro Beneše kompromitující mise a pozdějšího přenesení odpovědnosti na jeho samotného (na Nečase), kdy by se Beneš od této cesty distancoval a vydával by jí za aktivitu ministra bez vědomí jeho samotného. Během války a v poválečném období E.Beneš jakoukoli existenci tzv. “pátého plánu” popíral a popíral jakékoli tvrzení, které naznačoval nebo přímo jeho obviňovalo z tajného a dobrovolného nabídnutí rozsáhlých oblastí čs. pohraničí Německu. Dále kdykoli popíral, že by měl doporučovat formu ultimáta ze strany západních mocností vůči ČSR, které by pro něj znamenalo výhodu politických alibi, zproštění jakékoli odpovědnosti jeho osoby a přenesení tíhy a později proklamované "zrady" na V.Británii a Francii, které últimátum oficiálně daly. Mise ministra Nečase do Paříže v září 1938 a jeho slovy nabídnuté dobrovolné odstoupení části Čech a Moravy (pozdější odstoupení části Slovenska a Maďarka vyplývalo až z posledních dnů září a s tímto přímo nesouviselo) se nikdy zcela nepodařilo prokázat. Údajní zahraniční aktéři těchto tajných jednání s pověřeným (a radikálně s tím nesouhlasícím) ministrem Nečasem nebyly v poválečných letech považování za věrohodné. Sám bývalý ministr Nečas zemřel na začátku r.1945 ve V.Británii a jak již bylo zmíněno E.Beneš cokoli s tímto postupem odmítal, že by se kdy uskutečnilo. Dochovaný  a Benešem ručně psaný dokument by dodnes měl údajně stále existovat (poz. autora: není mi známo, zda byla jeho pravost prokázána či nikoli).

   Přes absenci jasné prokazatelnosti výše uvedené údajné mise, některé události, které v druhé polovině září následovaly, ji naznačují a činí ji přinejmenším pravděpodobnou.

    Souběh událostí, který následoval po 16. září 1938, resp. Od 19. září je někdy méně, někdy více dnes známý. Po poradě francouzských a britských diplomatických kruhů vyšla 19. září diplomatická nóta, která striktně vyžadovala po čs. vládě (vedeném jejím premiérem sl. národnosti Milanem Hodžou) odstoupení pohraničních oblastí ČSR s více jak 50% německou menšinou. Byl to první oficiální přímý diplomatický nátlak definovaný diplomatickou cestou ze strany Francie a V.Británie, který byl následující den (20.9.) touto vládou odmítnut. Ačkoli se to zdá v kontextu později uvedených faktů paradoxní, je skutečností, že ten samý premiér čs. vlády M. Hodža odmítl anglo-francouzské nátlakové požadavky na odstoupení Sudet 20. září 1938, aby ty samé ultimativní požadavky ten samý čs. premiér hned následující den přijal. Tomuto přijetí předcházela v ranních hodinách 21.9. návštěva velvyslanců Francie a V.Británie u prezidenta E.Beneše. Jednání, které proběhlo za zavřenými dveřmi a které později bylo prezidentem interpretováno jako další nátlak. V pozdních večerních hodinách toho dne následovalo již zmíněné přijetí požadavků Hodžovo vládou na odstoupení pohraničí. Tyto ultimativní požadavky, podané 19. září, jsou také známy jakojiž zmíněné tzv. "anglo-francouzské propozice". Požadavky, které byly vzneseny oficiálně diplomatickými cestami a znamenaly ve své podstatě téměř to samé (v případě čs.-něm. otázky) jako pozdější Mnichovská dohoda. Jejím přijetím 21. září byla v podstatě stvrzena tragická skutečnost odstoupení, které v těchto dnech mělo menší územní rozsah než který byl nakonec později  v Mnichově vytýčen a Německem na počátku října 1938 nakonec zabrán. Tato, ve své podstatě "První Mnichovská dohoda" není dnes laické veřejnosti příliš známa. Rozsah požadavků vůči ČSR, které pozdější Mnichovská konference již jen navýšila. Přijetí těchto propozic znamenalo první kapitulaci, kde jasně bylo deklarováno vládou Československa, v pozadí E.Benešem, nebránit se vojensky a souhlasit s odstoupením území (tehdy jen sudetského, zatím nikoli maďarského a polského). Pozdější vyhlášení všeobecné mobilizace čs. armády mělo jiné příčiny, které spíše spočívaly v Benešově mylném krátkodobém odhadu domnělé změny postoje Francie a V.Británie (22.9 -26.9.) ve prospěch ČSR a možná i jako poslední čs. zoufalý pokus jak odradit a zastrašit A.Hitlera. 

   Ačkoli přijetí anglo-francouzských propozic bylo vyjádřením premiéra Hodži (pravděpodobně dotlačený prezidentem) o bezvýchodnosti situace a rezignace na případnou obranu státu proti obsazení jeho rozsáhlého sudetského pohraničí, tak následující den poté nastala situace, které ještě na chvilku vlila během jediného dne trochu naděje do žil čs. vrcholných politikům a vojenskému velení, stejně tak i zastáncům obrany státu. Pro Beneše těchto několik následujících dnů znamenaly naději, že mobilizací čs. armády odradí Hitlera od vojenského zásahu (podpořeno již mnoha úseky dokončeného opevnění) a nebo výrazně sníží jeho územní požadavky na přijatelnou a státní celistvost zachovávající variantu. Oproti tomu zastánci obrany státu v následné mobilizaci, a od 23.9. v nové vládě gen. Syrového (rezignace vlády M.Hodži 22.9.), viděli naději na vojenskou obranu a změnu postoje prezidenta Beneše z pasivního a ústupového jednání na radikálnější jeho postoj, i přes případnou neúčast spojenců ve válce s Německem. Hodžovo přijetí ultimáta a následné proniknutí informací o jejich přijetí na veřejnost, způsobilo velké a nečekaně silné demonstrace obyvatelstva odhodlaného Československo bránit vojenskou silou proti Německu. Velké masivní demonstrace ve všech větších městech v českém a moravském vnitrozemí. Již v druhé polovině 30. let a zejména v r.1937-1938 byla odhodlanost českého, slovenského a z velké části i rusínského obyvatelstva republiky bránit se proti napadení státu. Morálka a odhodlání velmi vysoké a samotným vedením státu v posledních letech velmi ochotně živené. Po zveřejnění informací u přijetí ultimativních propozic vehnalo davy lidí do ulic 21. září a tento "nátlak ulice" způsobil ještě téhož dne, během několika hodin, pád Hodžovy vlády. Pád až překvapivě rychlý. Nikdo si asi zřejmě v pozdějších několika hektických dnes nevšiml, že již jednou přijaté požadavky anglo-fran. propozic novou vládou gen. Syrového odmítnuty nebyly a byly ponechány nadále jako přijaté.   

   První schůzka Chamberlaina a Hitlerem v německém Berchtesgadenu (15.9.) v podstatě určila budoucí podstatu německých požadavků vůči Československu. Jejich předložení diplomatickou cestou ze strany Anglie a Francie Československu (pozdější tzv. “ango-francouzské propozice”) znamenalo v podstatě o několik dní "starší sestry" pozdější konference v Mnichově (30.9.1938). Pod tlakem západních velmocí a možná i pod tlakem čs. prezidenta E.Beneše samotného tyto požadavky, po prvním odmítnutí (20.9.) byly následně přece jen přijaty čs. vládou (21.9). Okamžitě po oznámení výsledku jednání čs. vlády Chamberlainovi a přijetí požadavků na odstoupení rozsáhlých pohraničních území ČSR byla velmi rychle naplánovaná další britsko-německá jednání, tentokráte v Godesbergu (22.9.). N.Chamberlain přijížděl na toto druhé jednání s A.Hitlerem spokojen a s nadějí díky skutečnosti, že čs. vláda 21.9. souhlasila s odstoupením Sudet dle Hitlerova návrhu z Berchtesgadenu a tím vidina urovnání krize. Jaké však bylo pro britského premiéra nemilé překvapení, když během týdne mezi těmito dvěma schůzkami německý kancléř svoje ultimativní požadavky vůči ČSR výrazně navýšil a na těchto druhých jednáních předložil. První varianta plánu na odstoupení území, těžce vynucena na čs. vládě, již neplatila. Mimo odstoupení ještě rozsáhlejších území Čech a Moravy ve prospěch Německa, přidal Hitler i územní požadavky Maďarska na rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpadské Rusi a polské nároky na Těšínsko a některé menší oblasti severního Slovenska, vše jménem těchto států. V podstatě zdrcující územní zmrzačení Československa, které bylo pro Chamberlaina v Godesbergu šokem. Šokem z pocitu německé nekorektnosti v britsko-německých jednáních a německým kancléřem neskrývané "tlačení ke zdi" samotného britského premiéra. Klasik by řekl, že byl podán Německu prst a ono chtělo celou ruku. V rozčarování a se smíšenými pocity byla tato jednání ukončena. Britský premiér vědom si toho, že na toto asi ČSR nepřistoupí a znechucen nekorektním jednání ze strany německého kancléře v souvislosti s radikálním navýšením jeho požadavků zvažoval na krátkou chvíli několika desítek hodin, že nechá situaci volný průběh a dále nebude společně s Francií již žádný nátlak na Československo vyvíjet. V důsledku těchto bezprostředních a ve své podstatě bezvýsledných britsko-německých jednání, kdy Chamberlain zatím Hitlerovy nové požadavky odmítal akceptovat a přerušil jednání, tak nechal informovat (22.9) prostřednictvím britského velvyslance v ČSR, že Francie a V.Británie "Československu nedoporučuje nemobilizovat", tj. nebrání čs. vládě v mobilizaci armády. Zpráva budící dojem, že situace se obrátila ve prospěch E.Beneše. Snad chtěla Francie a V.Británie případnou mobilizací čs. armády splnit odstrašující účel vůči A.Hitlerovi, který by si snad rozmyslel plánovaný vojenský útok, zalekl by se zmobilizované čs. armády a aktivovaných opevnění, a vrátil by se zpět k mírnější variantě požadavků z Berchtesgadenu. Byla to poslední britská zoufalá naděje jak se vyhnout veřejné ultimativní konferenci, která by na nich zanechala morální stín. Stín, který se však o několik dní později i přesto naplnil v Mnichově. Proti samotnému nátlaku na ČSR se stavělo několik méně významných francouzských a britských vládních nebo opozičních politiků a menší část západní veřejnosti. 

   E.Beneš nabyl dojmu ve dnech 22.9-26.9. 1938, že mezinárodní situace a řešení krize se obrací v čs. prospěch. Dojem, který odstartovaly masivní demonstrace ve větších městech českého a moravského vnitrozemí a celkově silný občanský odpor proti odevzdání pohraničí a odhodlání větší části českého, slovenského a rusínského obyvatelstva bojovat (nikoli německého a maďarského). Demonstrace jenž vyvolalo přijetí anglo-francouzských propozic. Pravděpodobně v důsledku těchto silných demonstrací byla nucena vláda premiéra Hodži 22. září odstoupit a ještě téhož dne byla jmenována vláda nová, pod vedením gen. Jana Syrového. Vláda, která měla navenek demonstrovat odhodlání bránit republiku vojensky a mimo jiné i dokončit 23. září vyhlášenou mobilizaci čs. armády. Vláda, která dávala naději na obranu první republiky bez ohledu na postoj jejího francouzského spojence, ale také vláda, která dodatečně neodmítla anglo-francouzské požadavky z 21. září (!) přijaté starou vládou (Hodžovou) a které tímto nadále platily za přijaté. Nadšení čs. politiků z na první pohled pozitivní změny situace ještě více umocnilo (taktéž 22.9.) povzbuzující anglo-francouzské doporučení nebránit se případné čs. mobilizaci. Pokud byla Nečasova mise (tzv. pátý plán) do Francie skutečností, tak v té chvíli jí asi E.Beneš nebral v potaz. Dne 26.9. byla velmi rychle a hladce dokončena úplná mobilizace čs. armády, kdy k odvodu nastoupila drtivá většina záložníků české a slovenské národnosti. Hladce proběhla i mobilizace záloh na Podkarpadské Rusi a překvapivě uspokojivě také v maďarských částech republiky. Nástup sudetoněmeckých záložníků do čs. armády byl pouze poloviční, což překvapivé nebylo. Ke konci září 1938 bylo ve zbrani cca 1 200 000 mužů československé armády, která byla velmi dobře vyzbrojena, vystrojena, vycvičena a odhodlána se bránit. Tyto 4 dny znamenaly naději pro Beneše, pro vedení státu a pro většinu obyvatelstva ČSR. Naděje, která trvala krátce a která zanikla ve chvíli vítězství pragmatismu a politických cílů britského a francouzského premiéra, kteří se poslední dny září 1938 dostal ze zklamání z britsko-německých jednání a kdy se pro Německo hrozba silné čs. zmobilizované armády minula účinkem. Tyto poslední zářijové dny r.1938 (26.8-30.9.) jsou posledními kroky po pomyslné cestě ke Mnichovskému traumatu (především českého národa). Z hlediska otázky bránit se osamoceni, či nikoli, byl zde i podíl samotného čs. prezidenta. Zda to bylo jeho rozhodnutí správné či nikoli, o tom se povedou diskuze asi do nekonečna.

   Snahu Chamberlaina ukončit dlouho táhnoucí se mezinárodní krizi hrozící vypuknutím války v Evropě podpořil i lstivý tah A.Hitlera, když 26.9. předal britskému velvyslanci v Německu, přepisy telefonických odposlechů mezi čs. velvyslancem ve V.Británii J.Masarykem a vládou ČSR a E.Benešem samotným. V nich se Masaryk vyjadřoval často vulgárně, posměšně a nevybíravě na stranu britského nebo francouzského premiéra, případně jiných vrcholných politiků těchto dvou států. I v důsledku těchto přepisů (mimo i jiných již zmíněných zásadních faktů) prakticky Chamberlain v poslední tři zářijové dny přestal komunikovat s čs. stranou, ještě týž den požádal B.Musoliniho o zprostředkování oficiálního mezinárodního jednání nejvyšších představitelů Francie a V.Británie s Německým kancléřem v Mnichově. Mezitím A.Hitler vydal 27.9. směrnici k nástupu německých vojsk do výchozích pozic k napadení Československa v rámci plánu Fall Grün se stanoveným termínem na 30. září. Tentýž den písemně informoval britského premiéra o úmyslu napadnout v nejbližších dnech ČSR se záměrem obsadit německé pohraniční oblasti na což se mu téměř okamžitě z od Chamberlaina dostalo ujištění, že vše co chce v rámci svých požadavků vůči Československu, může dostat bez války a bez ozbrojeného napadení. Následovalo Hitlerovo částečné odvolání výše uvedené směrnice na soustředění vojsk na čs.-německé hranici, kdy jen pro některé vyčleněné něm. armádní skupiny nadále zůstávala platná. Kompromitace J.Masaryka díky přepisům odposlechů, viditelně a nepříliš utajovaně vydaná směrnice k nástupu něm. armád do výchozích pozic k napadení ČSR a faktická přímá hrozba Hitlera tlumočená písemně přímo britskému premiérovi vydaly za své a neminuli se účinkem. Dohoda o mezinárodní konferenci velmocí v Mnichově, která byla dojednaná a následně uskutečněná v rekordně krátkém čase od návrhu na její uskutečnění (cca 2 dnů) toho byla důkazem.

   V předposlední zářijový den r. 1938 (29. září) se sešli nejvyšší a nejmocnější představitelé tehdejší západní Evropy aby v podstatě odsouhlasili vše co si Hitler na Československu vyžádal. Na Československu, které v meziválečných letech bylo jediným státem, přes všechny jeho nedostatky, vykazující nejvíce demokratických prvků v tehdejší střední a východní Evropě. Na Československu, které svou existenci opíralo o Francii, jako svého hlavního spojence od počátku 20. let, o Francii, které na této konferenci v Mnichově 29. září tyto spojenecké závazky vůči svému čs. spojenci beze zbytku opustila a V. Británie, která se politicky a diplomaticky na tomto spojeneckém krachu Francie výrazně podílela. Německý kancléř, který na tomto pro ČSR osudovém setkání dostal vše co v té chvíli si mohl dovolit chtít a co mu později umožnilo o půl roku později (15. března 1939) úplné zničení zbytku již zmrzačeného Československa započatého v Mnichově 29. září 1938. Tak byla dodlážděná pomyslná cesta ke zlomení morálky a sebevědomí českého národa v jeho novodobých dějinách. Selhalo spojenecké zajištění ze strany E.Beneše z 20. let minulého století. Zajištění domnělé bezpečnosti, které i T.G.Masaryk odsouhlasil. Československo, které díky Francii a V. Británii s jejich velkou podporou vzniklo, tak i z jejich vůle v letech 1938-1939 zaniklo. Selhal tzv. Versailleský bezpečnostní systém, díky kterému Československo v r.1918 vzniklo a díky jeho selhání v r. 1938 (resp. 1939) zaniklo. Svět se v tuto chvíli naposledy za každou cenu (za cenu zmrzačení ČSR) vyhnul válečnému konfliktu, Německo v čele s A.Hitlerem, v této chvíli dosáhlo svého prozatimního cíle, sloučení německy mluvících oblastí obsazením Rakouska a Československa, a naplnění snu o velkém Německu. Ve chvíli, kdy ještě inkoust podpisů Chamberlaina a Daladiera v bavorském městě v noci z 29. na 30. září zasychal, oni sami neušili, že to je jen předehra k největší válečné tragédii v dějinách lidstva. Předehra zatím bez výstřelů. Naposledy, kdy ještě "válčila" pouze diplomacie, politika a kdy ruka držela jen psací pero při podpisu, místo pušky nebo kulometu. Tak tomu již během následujících let nebylo. Chamberlain a Daladier byli smutnými a tragickými aktéry v divadlu o kterém nevěděli, že jej hrají. Divadlo, které bylo v režii Adolfa Hitlera a nacisticky laděného  tehdejšího většinového německého obyvatelstva pod jeho vlivem.

   Samostatnou kapitolou celé Mnichovské krize v Československu, resp. její mezinárodní části, je snad domnělé, snad skutečné papírové spojenectví se Sovětským svazem. Záměrně je tato kapitola uvedena až zde, v zápatí toho článku, kdy samotná skutečnost spojeneckého svazku Československa se SSSR, byla pravděpodobně pouhou politickou mezinárodní formalitou a postoj Sovět. svazu v celé krizi hrál spíše marginální mezinárodní politickou úlohu avšak diskuze kolem jeho případné spojenecké pomoci skutečné nebo domnělé taktéž nikdy neustanou a to zejména pod vlivem na toto téma pozdější komunistické propagandy v poválečných desetiletích. 

   Sovětské Rusko nemělo s Československem společné hranice a nejbližší jeho území bylo vzdáleno od hranic ČSR téměř 200 km. Případná jakákoli pozemní vojenská pomoc by musela putovat přes území Polska nebo Rumunka, jejichž území stálo mezi ČSR a SSSR. Při jednání čs. vlády o možnostech sovětské vojenské pomoci byl přechod sovětských vojsk přes jejich území oběma těmito státy odmítnut, s ohledem na vzájemné velmi negativní historické zkušenosti s Ruskem, resp. se Sovětským svazem. Nevyjímaje ani velmi špatné vztahy těchto dvou států se SSSR v době krize. Samotné Rumunsko mělo jako jediné ze sousedních států Československa přátelské a kladné vztahy s první republikou, nikoli však se SSSR, kde to bylo přesně opačně. Ačkoli Sověti prostřednictvím svého ministra zahraničí Maxima Litvinova na půdě Společnosti Národů vyjádřilo jasnou ochotu dostát svým spojeneckým závazkům (spoj. smlouva z r.1935). Vzhledem k faktické neexistenci vhodného železničního a silničního spojení mezi SSSR a ČSR přes oblasti Rumunka nebo Polska by i v případě souhlasu jednoho z těchto dvou států s přechodem sovětských vojsk přes jejich minimálně průjezdná území by bylo velmi problematické a zdlouhavé. Od okamžitého počátku transportu sovětských vojsk, techniky a materiálu by, dle odhadů, trval přesun min. cca 1-2 týdny na území Zakarpatské Ukrajiny, nehledě na skutečné zapojení sovětských sil do případných čs.-německých bojů ještě na území Čech a Moravy, ke kterému by došlo zřejmě cca až po měsíci od počátku sovětského vojenského transportu ze svého území. To vše za předpokladu, pokud by v okamžiku vypuknutí války mezi ČSR a Německem, byly na přilehlých nejbližších úsecích hranic SSSR expediční sovětské vojska již připravena, čemuž však tak koncem září 1938 nebylo. Jak vyplývá z uvedených časových odhadů, tak reálná vojenská pomoc vojsk SSSR nebyla možná v případě předpokládané pouze několika týdenní obrany českých a moravských zemí před ústupem na Slovensko a Podkarpatskou Rus. V úvahu se musí brát též vojenské vystoupení Maďarska a Polska proti Československu a z toho vyplývající téměř nevyhnutelné případné střety sovětských jednotek při postupu Podkarpatskou Rusí a Slovenskem na pomoc čs. armádě. Dalším mínusem by byla fakticky nízká kvalita sovětské armády minimálně po technické a logistické stránce, která by již tak velmi těžkopádnou přepravu na čs. frontu ještě více zkomplikovala. Dle významné části odborné historické veřejnosti byla v době krize 1938 sovětská rétorika spíše propagandistická, s ohledem na pomoc ČSR, nebo by byla ve skutečnosti byla jen symbolická v dodávce letadel a let. personálu, či nevýznamných leteckých výsadků. Spíše si stalinistický režim na mezinárodním politickém poli “hřál svojí politickou polívčičku”. Pravděpodobně by SSSR v případném pohybu a vstupu vojsk přes polské území použilo poskytnutí spojenecké pomoci jako záminku proti agresi a obsazení části území Polska, které by v případných bojích předtím vystoupilo vojensky proti ČSR. S ročním předstihem by svět možná byl svědkem polsko-sovětského konfliktu a případné obsazení východních oblastí tehdejšího Polska, tj. došlo by k tomu samému, k čemu došlo o rok později při německo-sovětském dělení Polska, v září 1939. Spojenecká pomoc ze strany SSSR by bya pravděpodobně druhořadá. Jako dodatek lze uvést že skutečným trochu nadějným spojencem bylo Rumunsko, které by možná za určitých okolností vystoupilo v omezené míře proti maďarským vojskům a vázalo by jejich jistou část a odlehčilo by obraně Slovenska a Podkarpatské Rusi, kterou by se Maďarsko snažilo obsadit. Samo Rumunsko mělo dlouhodobě silný protimaďarský postoj vyplývající z přítomnosti významné maďarské menšiny na svém území. Pomoc Jugoslávie byla v r.1938 jen slabě teoretická.