Sousedé za hranicemi

Sousedé za hranicemi

aneb sousedy si nikdo nevybírá.

   Nově vzniklé Československo sousedilo se státy, které také všechny vznikly po 1. světové válce. S jednou vyjímkou a to bylo Německo. Hned v prvních poválečných letech bylo pravděpodobné, že někteří noví sousedé (jmenovitě Polsko a Maďarsko) nebudou mít s Československem žádné vřelé vztahy. Rakousko bylo s otazníkem jak se taktéž nově vzniklý stát postaví čelem k Čechům, kteří se vyňali z područí jimi dříve ovládané a již zaniklé monarchie. Otázka vztahů s Německem na počátku 20. let nebyla také zcela jasná, ale vzhledem k početné německé národnostní menšině v Čechách a na Moravě se čekalo cokoli. Ze sousedících států jedině Rumunsko mělo s ČSR od počátku vztahy na dobré úrovni avšak pouze 200 km dlouhá hranice až na Podkarpatské Rusi z něj nečinila hlavního nebo velmi významného souseda. Rumunsko a ČSR spojoval společný zájem držet si "od těla" Maďarsko, kdy Rumunsko samotné z významné části po zániku rakouské monarchie zabralo nemalou část převážně maďarského Uherska. Tedy s problémem silné maďarské menšiny uvnitř rumunských hranic. Ze stejného důvodu se později sblížila s ČSR a Rumunskem i mnohonárodnostní Jugoslávie a na tomto dominujícím problému s Maďary všechny tři tyto státy uzavřely vojenský spojenecký pakt (r.1921) nazývaný "Malá dohoda". Tato spojenecká smlouva se následně stala součástí širšího systému spojeneckých smluv, který vznikl po 1. světové válce a kterému dominovala Francie.

   V případě Polska a Maďarska bylo sousedství téměř nepřátelské, nebo přinejmenším velmi chladné. Bylo to v důsledku vojenských konfliktů a střetnutí s čs. vojenskými jednotkami v pohraničních konfliktech v letech 1918-1919. Poměrně velké, rozsáhlé a mnohaměsíční boje se udály na jihu a východě Slovenska, kdy se jednotkám nově vzniklé ČSR podařilo nakonec vytlačit maďarské vojenské síly za řeku Dunaj. Na rozdíl od hranic Čech a Moravy nebyla hranice s budoucím Maďarskem na jihu Horních Uher (Slovensko) jasná. Slovensko jako takové historicky hranice určené nemělo a Podunajskou nížinu osidlovalo velmi početné maďarské obyvatelstvo. Československo po skončení 1. světové války využilo postupně se navracející čs. legie ze zahraničí zpět a tyto velmi zkušené jednotky hned nasadilo na slovensko-maďarské frontě. Méně kvalitní a hůře organizovaná maďarská vojska byla vytlačena na jih za Dunaj (tak jak známe hranici slovensko-maďarskou hranici dnes)  a stejně tak tomu bylo i na východě Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Díky těmto dlouhotrvajícím bojům ve východní části ČSR byly vztahy později v meziválečném období velmi chladné, skoro až nepřátelské. To i přes konečné mírové řešení tohoto konfliktu, které bylo později stvrzeno tzv. Trianonskou smlouvou.

   V podstatě taktéž situace byla velmi podobná v československo-polských vztazích. I zde došlo k tvrdým vojenským střetnutím, které však netrvaly celé měsíce, ale pouze jeden týden v lednu 1919. Koncem r.1918 si jak Československo, tak i nově vzniklé Polsko nárokovalo tzv. Rakouské Slezsko. Průmyslově rozvinutá a černé uhlí bohatá jižní část této slezské oblasti jako takového, resp. jižní část dříve připadající zaniklé Rakousko-Uherské monarchii. Byl to velmi bohatý průmyslový kraj s již zmíněnými velmi rozsáhlými ložisky kvalitního černého uhlí a strategickým těžkým průmyslem. Tento sporný kraj zahrnovalo města Těšín, Opava, Bohumín, Karviná, Moravská Ostrava (zhruba vytýčeno). Po několika týdnech trvajících ostrých čs.- polských nenásilných sporech o tuto oblast, zde nakonec v lednu 1919 vypukla velmi krátká ale tvrdá tzv. "Sedmidenní válka". Válka mezi Polskem a Československem o tuto průmyslově bohatou, ale také národnostně velmi komplikovanou oblast. Opět se projevila vysoká kvalita čs. legionářských jednotek, které během jednoho týdne vytlačily méně početné a hůře vycvičené polské oddíly.

   Všechny tyto válečné události se výrazně negativně podepsaly ve vzájemných vztazích dotčených sousedních států s meziválečným Československem. Neměly však žádný nebo jen zanedbatelný vliv na vznik mnichovské krize o cca 20 později, ale v době jejího vyvrcholení (koncem září 1938) Polsko a Maďarsko vystoupilo po boku Hitlerovského Německa s nároky na území, které v letech 1918-1919 ztratily. Tím ještě více zhoršily již tak velmi tíživou vojenskou strategickou situaci čs. armády při případné obraně Československa v r.1938. Postoj těchto dvou zemí byl spíše vedlejší nátlakovou veličinou, která však zřejmě také "dopomohla" k rozhodnutí prezidenta Beneše vojensky se nebránit proti výrazné přesile spojených armád Německa, Polska a Maďarska. Na začátku tohoto článku zmíněný spojenecký svazek "Malá dohoda", který by mohl teoreticky znamenat vojenskou pomoc Rumunska a Jugoslávie proti Maďarsku, byl již v r.1938 fakticky nefunkční.