Co by možná bylo, kdyby ....

Co by možná bylo, kdyby ....
Aneb: jen jedna z dalších úvah.


   Jak název této stránky napovídá, zde najdete jen jednu z mnoha úvah jak by čs.-německý vojenský konflikt mohl dopadnout, kdyby k němu bezprostředně po 30. září 1938 došlo. Úvaha více zaměřená na případné vojenské využití čs. opevnění 1935-1938 jako celku, s hrubým nástinem toho v jakém stavu dokončení čs. fortifikační systém byl ke konci září 1938 a s tím související jeho role na případné předpokládané úspěšnosti obrany čs. armády jako celku.

 
   Československý předválečný pevnostní systém vycházel především ze zkušeností z 1. svět. války, stejně tak jako většina tehdy stavěných fortifikační systémů v Evropě. Po jeho dokončení měl zabezpečovat v pevné statické obraně čs. hranici se sousedními státy podél většiny hranic tehdejší první republiky. Do poloviny 40. let měla být kompletně dokončena výstavba těžkých pevnostních objektů na německých, rakouských, maďarských a z menší části i polských hranicích a mimo toho mělo být vystavěno ještě dalších 5000 pevnůstek lehkého opevnění v celé ČSR (mimo těch již postavených). Výstavbu této pětitisícovky lehkých objektů se však do Mnichovské dohody nepodařilo ani začít. Jak dnes víme, tak ani k dokončení těžké pevnostní části ani zdaleka nedošlo. V případě čs.- německé války (případně i s Maďarskem a Polskem) v říjnu 1938 by se obrana opírala o z velké části dostavěnou lehkou pevnostní linii, která byla na severovýchodě Čech, na severu a jihu moravských zemí většinou vystavěná, a na jihu, západě a severu Čech neúplná. Mimo mnoha vybetonovaných a někdy již téměř dokončených těžkých pěchotních srubů bylo dále rozestavěno a někdy téměř stavebně dokončeno několik dělostřeleckých tvrzí, avšak vyzbrojena a vybavena nebyla žádná z nich. Opět co se týče lehkých obranných pásem, tak první a někdy i druhá linie lehkého opevnění byla plně a souvisle dokončena, a většinou i vybavena na čs.- rakouské hranici v oblasti jižní Moravy a Vysočiny. V jižních Čechách tomu tak však většinou nebylo. V rámci jihočeského prostoru to bylo zejména na Jindřichohradecku, Třeboňsku a v menších úsecích i oblasti Šumavy, kde byla ve výstavbě pouze první linie a jen ve strategických oblastech bylo sporadicky druholiniové opevnění vystavěno o něco dále do vnitrozemí (např. na Prachaticku na úseku Libínského Sedla nebo Jelemku). Ve větší části jižních Čech, např. konkrétně v okolí Záhvozdí, na úseku Lenory a na Prachaticku v příhraničí, bylo lehké opevnění ve stádiu většinou hrubé rozestavěnosti, kde měly lehké pevnůstky v celých liniích daleko k dokončení a jejich bojová hodnota počátkem října 1938 byla nízká (s vyjímkou některých strategických bodů, např. Soumarský Most). Podobně na tom byly lehké linie v západních a severních Čechách, které byly často krátce po betonáži nebo se nacházely ve stavu nucené technologické přestávky vytvrdnutí čerstvé betonáže. Opět s vyjímkou některých strategických úseků stavěných o několik měsíců dříve, což byla např. bezprostřední obrana Plzně, kde dokončenost a vybavenost řopíků byla na vysokém stupni. Vnitrozemská pevnostní obrana na tom byla místy o něco lépe, jinde obdobně jako již zmíněné mnohé čerstvě rozestavěné západočeské, jihočeské a severočeské úseky. Obrana na Vltavě byla ve větší části v rozsáhlém stupni rozestavěnosti. Mnoho lehkých objektů v Povltaví bylo začátkem října 1938 čerstvě vybetonováno nebo nedlouho po betonáži. S vyjímkou strategických míst, kde se ze stavbou započalo dříve a jejichž pevnost betonu byla na vyšším stupni, nikoli však jejich vybavenost. Podobně na tom byla linie severně od Prahy, dále přes Labe, k severu podél měst Mimoň a Liběchov (tzv. Liběchovská příčka"), kde byly další úseky již téměř hotové, jiné ještě nedokončené nebo nezahájené. Vše pouze v jedné linii a nezřídka jen o jednom sledu řopíků. V bojovém stavu se nacházela z vnitrozemských pásem v téměř celé své délce tzv. "Pražská čára" (Pražský oblouk) lehkého opevnění obepínající hlavní město od jihu, přes západ až k severnímu směru nad městem. Z velké většiny dokončené a často již velmi dobře vybavené lehké opevnění v souvislé linii, tedy z větší části k boji připraveno v říjnu 1938, bylo v severních oblastech podél celé severní čs.-německé hranice, počínající zhruba od České Lípy a s menšími vyjímkami až k Ostravě, kde se často tato dokončená lehká pevnostní obrana skládala ze 2-3 sledů pevnůstek a ještě vyztužená často z části sice ještě ne zcela dokončeným, ale min. alespoň provizorně vybaveným a hlavními zbraněmi vyzbrojeným těžkým opevněním v provedení pěchotních srubů. Souhrně by se dalo říci, že celistvé a účinné obrany bylo schopné opevnění (na území dnešní ČR) v pomyslném tvaru “U” počínaje na jihu u Břeclavi, přes celou jižní čs.-rakouskou hranici na moravském pomezí, v souvislé linii dále navazující na Jihlavsko, Jindřichohradecko, Třeboňsko, s jistými slabšími místy podél řeky Vltavy, dále navazující na úsek od Slap západně obepínající Prahu, od Mělníka přes Mimoň a Liběchov (s některými slabšími úseky) k severní hranici a zcela souvisle od České Lípy podél celých čs.-německých hranic až k Ostravě. Z toho vyplývá, že uvnitř chráněného pomyslného "U" byly východní české kraje, celá Vysočina, jižní a severní Morava a čs. Slezsko. Dále nutno zmínit s většinou dokončeným lehkým opevněním chráněné jižní Slovensko podél větší části čs.-maďarské hranice a jen slabě chráněná řídce vystavěným lehkým opevněním Podkarpadská Rus. Na úseku těsně na jih od Bratislavy byl krátký úsek těžkého opevnění z pěchotních srubů, který se v r.1935 začal stavět jako úplně první a který byl jako jediný v ČSR dokončen zcela. Ostatní úseky těžkého opevnění na severu Moravy, ve Slezsku a severovýchodu Čech, byly více či méně dokončeny jen z části, provizorně vybaveny a vyzbrojeny k 30. září 1938. Několik málo pěchotních srubů bylo rozestavěno na jižní Moravě, avšak ve dnech Mnichovské krize byly v probíhajících betonážních pracích a absolutně neschopné ani minimálního bojového nasazení. Vztaženo k výše uvedenému souhrnu dokončenosti československého fortifikačního systému k 30. září 1938 lze říci, že opevnění jako celek bylo schopné na větší části první republiky k bojovému nasazení, tedy ve strategickém prostoru středovýchodních Čech, Vysočiny, Moravy, Slezska a jižního Slovenska. Značná rozestavěnost a nedokončenost ve větší části jižních Čech, ve větší části západních a severních Čech bojové využití buď přímo znemožňovala nebo značně omezovala. Absence mnoha velkých nedokončených nebo ve stavbě ani nezapočatých úseků v těchto místech fakticky nemělo smysl účinného použití opevnění, které mělo k boji v souvislé linii hodně daleko. Tyto stavebně nedotčené oblasti byly v mobilizačních dnech září 1938 narychlo opevňovány polní obranou a provizorními systémy protipěchotních a protitankových překážek svojí účinností odpovídající 1. svět. válce, ale často vybudované ve značném rozsahu.

Pozn.: Na mapce zde přiložené výše jsou zakresleny pevnostní linie vybetonované, což však často neznamenalo zároveň i bojeschopné, pokud se jednalo o objekty těsně po betonáži. Mapa znázorňuje mimo úseků dokončených a bojeschopných také úseky pouze vybetonované, ale nikoli dokončené.
 

   Fortifikační systém první Československé republiky je mnohými nadsazován a přeceňován, jinými kritizován a podceňován. Tyto dohady o jeho případné bojové hodnotě nebudou nikdy ukončeny, protože samotný pevnostní systém skutečným bojem nikdy neprošel a jeho hodnota a účinnost tím nemohla být nikdy vyzkoušena. Jak to však často ve sporech zastánců a odpůrců čehokoli bývá, není vyjímkou, že pravda je někde uprostřed. Toto železobetonové opevnění při svém budování vycházelo systémově z Maginotově linie ve Francii a stejně jako “Maginotka” i čs. opevnění vycházelo z principů první světové války. Úvahy při jeho plánování a budování byly založeny na předpokladu z převážně části pěšího nepřátelského útoku, potencionálně doplněné tankovými jednotkami jako podpůrnými prvky pěchoty, a tomu všemu předcházející dělostřelecká příprava. O budoucí bleskové tankové a letecké válce neměl nikdo ani tušení, natož konkrétní představu. V první svět. válce dělostřelecké průrazné a protipancéřové střelivo nebylo příliš používáno v širším měřítku. Převládaly tříštivé dělostřelecké granáty a dělostřelectvo houfnicového druhu. Obojí primárně určené pro likvidaci nepřátelské pěchoty v poli a pro ničení polních zákopových systémů. Vycházelo se zejména z těchto výše uvedených faktů při projektování a stavbě starého typu lehkého čs. opevnění (vz.36), které bylo slabší pevnůstkou a slaběji chráněnou proti těžkému ostřelování, určenou zcela a jen pro likvidaci pěchotního útoku nebo nejslaběji pancéřových vozidel nepřítele. Jak bylo již v jiném článku zmíněno, zvyšování účinnosti protipancéřových a průrazných zbraní lehkého polního dělostřelectva v druhé pol. 30 let, bylo důvodem k vyprojektování později mnohem lépe řešeného a mnohem odolnějšího lehkého opevnění nového typu (vz.37). I přes zvýšení bojové hodnoty těchto novějších lehkých pevnůstek však stále zůstávalo u statické obrany, navíc založené a převážně opřené jen o kulometné zbraně, kterými byly řopíky vyzbrojeny. Tato hlavní nevýhoda postřelování nepřítele pouze a jenom kulometnou palbou z lehkého opevnění byla snížena tím, že zde byla velmi dobře vyřešena odolnost opevnění proti dělostřelecké nepřátelské přípravě před útokem. Unikátní řešení bočních paleb, kdy pancéřové střílny (20 mm síla jejich pancéřování) byly umístěny v ostrých úhlech čelně nezasažitelné a navíc účinně kryté stěnou tzv. "uchem". Blízká obrana lehkých pevností samotných byla další slabinou, kdy uvnitř uzavřená a "namačkaná" posádka řopíku měla jen omezený výhled do předpolí a to pouze v případě funkčního a nepoškozeného periskopového systému, který sám o sobě však měl omezené pozorovací možnosti. Všechny tyto nedostatky mělo eliminovat klasické polní pevnění v podobě zákopů mezi objekty, polní opevnění vybavené a vyzbrojené v prvoválečném stylu a v jeho blízkém týlu umístěné dělostřelectvo, případně podpůrné a záložní jednotky. Na strategických úsecích vhodné pro tankový útok nepřítele mělo toto nebezpečí snížit polní protitankové dělostřelectvo ráže 37 mm, které bylo zcela dostatečně účinné proti tehdy většinou slabě pancéřovaným typům německých tanků. Nebylo však těchto čs. polních protitankových děl ani zdaleka dostatek pro zajištění všech nebo většiny linií v jejich bezprostředním týlu. Polní dělostřelectvo středních a těžkých ráží, i přes jejich relativně vysoký počet ve výzbroji čs. armády, zdaleka nedostačovalo pro pokrytí střelbou a ochranu všech úseků opevnění v pohraničí a nebo ve vnitrozemí. Stejně tak ohledně poměrně kvalitního čs. tankového vojska vybaveného převážně typem LT vz.35, nebyla tato složka čs. armády početně dostatečná pro případné nasazení na většině strategických úsecích obrany. Nutno znova zdůraznit, že jak počty československého dělostřelectva jakéhokoli druhu a tankového vojska zde uváděné jako nedostatečné, byly i přesto jedny z největších v Evropě (v přepočtu na obyvatele státu), avšak k vzhledem k extrémní délce hranic ČSR a v očekávání, že bude čelit velmi výrazné nepřátelské převaze, by i jejich případný dvojnásobný stav nebyl schopen úplně pokrýt potřeby obrany kdekoli.


Poz. autora: Tímto je zde mnou poprvé naznačeno, že případně i mnohem více těžkými zbraněmi vyzbrojená čs. armáda by v důsledku velmi nadměrné délky hájených hranic pravděpodobně nebyla schopna zabránit rozsáhlému prolomení jejich obrany a proniknutí německé (popř. maďarské) armády do vnitrozemí Československa.



   Mýtus o tom, že samotný železobetonový fortifikační systém v ČSR před r.1938, měl zabránit nepřátelským armádám v proniknutí na území, padá ve světle toho, že samotní vojenští plánovači a projektanti tohoto opevnění mu tento nesplnitelný úkol nedávali. Lehké i těžké opevnění mělo tvořit páteř obranné linie, doplněné polními vojsky, polní obranou a dělostřelectvem v týlu. Obrana byla projektována proti útoku převážně pěšího vojska ve stylu 1. svět. války. V rovinatých nebo jinak vhodných úsecích byla obrana případně připravena pomocí polních postavení protitankových děl čelit útokům tankového nepřátelského vojska vybaveného jen velmi lehce pancéřovanými něm. tanky PzKpfw I a PzKpfw II. Vyspělejší něm. tank typu PzKpfw III byl tehdy jen v malém počtu . Avšak zejména obrana založená pouze na opevnění lehkého typu by dlouhodobě neodolala soustředěnému masivnímu útoku pěchoty a tankových útvarů nepřítele s výraznou převahou na určitých směrech útoku (i přes zjevnou nižší kvalitu něm. armády v r.1938). Nedostatek protitankového čs. dělostřelectva na mnoha úsecích byl často patrný, samotné průrazné střelivo do kulometních zbraní bylo schopné vyřadit i velmi lehce pancéřované tanky na vzdálenost pouhých několika desítek metrů, případně mírně přesahující 100 metrů. Navíc ojedinělé průrazy průbojného střeliva z pěchotních zbraní zdaleka nemuselo znamenat zničení nebo znehybnění tanku samotného. Řopíky byly velmi zranitelné proti útokům úderných nepřátelských jednotek a samotné pancéřové střílny řopíků odolávaly přímému zásahu průbojného střeliva max. ráže 20 mm a v jejich blízkosti odpáleným náložím menším než 3kg, což bylo později německýmy testy prověřené maximum jejich odolnosti. Blízkou obranu pevnůstek mělo zajistit polní opevnění v blízkosti betonové linie samotné, což však díky některým řídce obsazeným úsekům čs. polními jednotkami na jihu, západě a severu Čech bylo často nemožné. V tomto případě byla budovaná polní obrana v systému jednotlivých opěrných bodů v terénu bez propojovacího systémů zákopů mezi mimi. Pokud by došlo k masivnímu nasazení něm. pěších úderných jednotek (jak tomu bylo ke konci 1. sv. války) v kombinaci se silnými tankovými a pěchotními svazy, byla obrana i silně obsazených a kvalitně bráněných úseků na jižní Moravě a Vysočině nelehká. Toto vše uvedeno s vědomím právem předpokládané velké účinnosti a strategického umístění linií lehkého opevnění, které samo o sobě v dokončeném a plně bojeschopném stavu mělo významnou bojovou hodnotu. Stále se však jednalo o pasivní systém boje, který by z podstaty věci dříve či později pod silným a opakovaným nepřátelským náporem povolil. Významně lépe by na tom byly z velké části dokončené a vybavené linie čs. těžkého opevnění. Vyzbrojení pěchotních srubů a dalších těžkých pevnostních typů objektů kvalitním a velmi účinným pevnostním dělem ráže 47 mm, případně minomety větších ráží, by znamenalo pro nepřítele výrazný problém. Problém jak pro jeho pěchotu, tak i pro útočící tankové svazy. Německé jednotky by čelily často ve značných délkách souvislé linii složené již z větší části nebo plně bojově funkčních těžkých pěchotních srubů. Linie často silně proložené a posílené lehkým opevněním vz.37 a doplněné dělostřelectvem a záložními čs. jednotkami v týlu. Tento rozdíl oproti čisté lehké pevnostní linii spočíval v tom, že pěchotní sruby byly vystavěny jako na čemkoli a na komkoli nezávislé obranné body s vlastním zdrojem vody, elektřiny a se zásobami čehokoli potřebného na 2-3 týdny boje. V rozestupech často sotva 1km od sebe účinně kryli pevnostním dělostřelectvem nebo masivní těžkou kulometnou palbou postřelované prostory mezi sebou (opět systém bočních paleb a čelní palba z pancéřových zvonů). Těžké opevnění tvořilo páteř obrany ve Slezsku, po téměř celé délce hranic na severní Moravě, ve východních Čechách a na dvou kratších úsecích na Slovensku. Tyto pevnostní linie byly často doplněné silnými a hustými lehkými liniemi, nezřídka ve dvou nebo třech sledech těsně za sebou. Prolomení těchto těžce opevněných a vyzbrojených, alespoň z větší části dokončených a vybavených úseků, by bylo pro útočící německá (případně maďarská nebo polská) vojska velmi obtížné. Na rozdíl od linií lehkého opevnění o jednom nebo dvou sledech, bez opěrných těžkých pevnostních bodů, kde by proražení pouze lehké fortifikační linie nebylo také jednoduché, avšak více pravděpodobné.

   Ačkoli německá armáda v říjnu 1938 byla ještě jen slabým a výrazně méně kvalitním "odvarem" pozdějšího silného Wehrmachtu, který útočil v následujících letech na Polsko, Francii a Rusko, jeho dlouhodobá převaha v počtu pěchoty soustředěné na hlavní směry, masivní převaha v počtu tanků (i když tehdy ještě nepříliš kvalitních) a zejména převaha v letectvu, to vše by znamenalo dříve či později prolomení obrany čs. armády na hranicích a případně ve vnitrozemských liniích. Otázka by byla, za jak dlouho by k tomu došlo. Možná za několik desítek hodin, možná za několik dnů, možná až za několik týdnů. Těžko lze odhadnout časovou stránku zhroucení čs. pevnostní obrany. Varianta neprolomení a udržení všech pozic na hranicích proti německé, maďarské nebo i případně proti polské armádě je velmi málo pravděpodobná, ale za jistých okolností nikoli úplně vyloučená.

   Dle několika významných a renovovaných badatelů a historiků, (jejich studium mnoha německých a čs. archivních dokumentů), byla německá armáda připravena k prvnímu silnému útočnému náporu v počátku října 1938. S přepokládaným dodatečným mobilizováním dalších něm. záložních divizí a jejich následnému nasazení do již probíhajících válečných operací.

   Silné armádní německé svazy byly dislokovány ke konci září 1938 na hranicích proti východním českým krajům (mimo jiné), dále pak proti Opavsku a Hlučínsku. Na těchto úsecích německá rozvědka předpokládala (někdy správně, jindy chybně) těžké opevnění výrazně nedokončené nebo vůbec nevystavěné. V úsecích na této severní čs.-německé hranici, kde byl výraznou překážkou horský terén nebo již dostavěné pevnostní linie (ať již skutečně nebo domněle vystavěné) plánoval Wehrmacht pouze podpůrné, menší a nevýrazné výpady. S největší pravděpodobností se na této severní části předpokládaného bojiště chtěl vyhnout dokončeným pevnostním liniím složených z dostavěných pěchotních srubů, kde jejich dokončenost předpokládal a nebo předpokládal, že k jejich bojové aktivaci příliš nechybí. V oblasti mezi městy Bruntál a Opava plánoval nasazení velmi silných výsadkových a paradesantních jednotek do týlu čs. vojsk. Výsadková operace dnes známá spíše jako "Operace Bruntál" měla být akcí pomocí výsadků provedených shozem parašutistů nebo za použití kluzáků. Operace, která do té doby neměla mít ve světě vojenství obdoby. Ohledně severních částí předpokládaného konfliktu zůstávala varianta útoku (původní německý strategický plán Fall Grün, ve verzi z r.1937) na severní hranici Moravy a čs. Slezska s větší části variantou nezměněnou, s tím že těžiště původně zamýšlených několika silných souběžných úderů přes Náchodsko, Králico, Opavsko a Hlučínsko bylo německým velením pro podzim 1938 změněno na hlavní nápor na Hlučín a souběžně probíhající ostatní výše zmíněné oblasti měly být napadené pouze oslabenými údery k vázání čs. vojsk. Vyjímkou mohlo být posílení úderu přes Opavu směrem na Bruntál k podpoře plánované již zmíněné výsadkové operace do týlu čs. obrany. Oslabení dříve plánovaných hlavních směrů na Náchodsko, Králicko a některé jiné dříve prioritní údery přes severní hranici mělo pravděpodobně původ v obavě, kde Wehrmacht předpokládal již dokončené těžké pevnostní linie nebo velmi hustě vystavěnou lehkou pevnostní obranu o mnoha sledech. S úderem na Hlučínsko a dále na Olomoucko s rizikem aktivovaného těžkého opevnění pravděpodobně vědomě počítal v souvislosti s velmi výraznou strategickou hodnotou tohoto směru postupu na Olomouc. Severní hranice a to zejména v rovinatých úsecích a oblastech byla velmi silně opevněna již v září 1938, vyzbrojena a aktivována. Doplněna velmi silným a dokončeným systémem pasivních protipěchotních a protitankových překážek v délce často mnoha desítek kilometrů (v tomto rozsahu a kvalitě jako jeden z mála v celé ČSR). Na severní čs.- německé hranici by pravděpodobně Wehrmacht dlouhodobě uváznul a přes jisté dílčí menší průlomy by zde asi po dobu mnoha dnů nebo několika týdnů významného válečného úspěchu nedosáhl. V zálohách bezprostředně nebo v zašším týlu obrany zde byly dislokované silné čs. armádní svazy, připravené případné průlomy zacelit. Od Náchodska po Opavsko (až na menší úseky) zde byl obráncům významně ku pomoci většinou špatně průchodný horský terén Orlických hor a Jesenicka, na samotných hranicích.

   Z větší části obdobná situace z hlediska obrany byla na jižní hranici. Hranice jižní Moravy a dnešní Vysočiny (ke konci září 1938) sice postrádala jakékoli objekty těžkého opevnění (několik málo rozestavěných na Znojemsku), ale po téměř celé délce hranice od Jindřichohradecka až po Břeclavsko byla vystavěna a téměř zcela dokončena první linie lehkého opevnění vz.37 a místy doplněná již dříve stavěným typem vz.36. Úplně vystavěná pouze první linie, avšak o hustotě dvou až tří sledů a z velké většiny dokončena, vyzbrojena a vybavena, tj. velmi silná první linie. Výstavba této pevnostní čáry zde probíhala již v r.1937 nebo v prvních měsících r.1938. Po obsazení Rakouska něm. armádou (na jaře 1938) byla na čs. rakouské hranici urychlena výstavbě doplňujících zadních sledů, tj. posilování již dříve vystavěné první "lainy" řopíků a urychleně zde byla započatá druhá linie lehkých pevnůstek hlouběji směrem do vnitrozemí, která byla z menší části do konce září 1938 i vybetonována (někdy i dokončená), ale na mnoha místech se betonáž nestihla ani zahájit. Ještě hůře tomu bylo plánovanými třetími liniemi jihu Moravy a dnešní Vysočiny, resp. plánovanými ale nikdy nevybetonovanými (s vyjímkou Strmilovska a Borovné), které se prostě nestihly. Souvislá dvojitá linie nebo někde i velmi hustě o třech sledech vystavěná první linie byla z většiny dokončena na jižní Moravě začínající u Znojma a takto velmi silně opevněná končící na samotném jižním česko-slovenském pomezí. Zde byla příhraniční krajina velmi rovinatá a tím vhodná pro útoky větších tankových nepřátelských svazů. Vzhledem k absenci těžkého opevnění, které zde bylo původně plánováno až na pozdější roky, bylo mimo hustě vystavěného lehkého opevnění (konec září 1938) zde dislokováno silné polní čs. vojsko a významná část polního a protitankového dělostřelectva. Systém polního opevnění (zákopy, protipěchotní a protitankové překážky) zde byly během mobilizačních dní a krátce po nich vybudovány ve velké míře (na rozdíl od jižních, západních a severních Čech). Celkově  na čs.- rakouské hranici v úsecích dnešní Vysočiny a jižní Moravy (nikoli j.Čech) byla v pozicích zakopána, v pevnostech obsazena a především v týlu připravena vojenská síla čs. armády přibližně stejně silná jako měl v těchto úsecích být útočící Wehrmacht. S připočtením dokončené první lehké pevnostní linie, která byla i plně vyzbrojena, lze považovat jihomoravský úsek za silně bráněný. V případě vojenského konfliktu němečtí plánovači, oproti původnímu plánu z r.1937, však úder na tento jihomoravský úsek oslabili a záměrem zde bylo silná čs. vojska pravděpodobně jen vázat. Pravděpodobně se tak stalo na základě informací od rozvědky o silně vybudované obraně v těchto oblastech a čs. stranou snadněji odhadnutelnému úmyslu o prolomení pomocí silných něm. tankových svazů. Wehrmacht nadále tomuto směru útoku ponechal jistou prioritu, ale část sil (zde plánovaných dle původního plánu Fall Grün) byla z těchto úseků nakonec ke konečnému nasazení (říjen 1938) přeskupena k úderu na jižní Čechy přes Šumavu. Obdobně jako u severní čs.- německé hranice, i na zde, tj. na jihomoravské hranici je možno předpokládat problematické prolomení čs. obranných pozic Wehrmachtem v prvních dnech nebo týdnech případného válečného konfliktu. Z důvodu absence těžkého opevnění zde bylo po mobilizaci umístěno velmi silné záložní uskupení čs. polních vojsk, které (jak již bylo zmíněno) bylo početně přibližně stejně silné jako jednotky německého útočníka, a v jihomoravských nížinách silně k obraně vyzbrojeno polními protitankovými zbraněmi. Část něm. sil odkloněná z původních nástupních prostorů proti jižní Moravě a Vysočině značně posílila uskupení určené k útoku na slaběji bráněné jižní a jihozápadní Čechy. Nutno ještě podotknout, že útočící německé uskupení bylo z menší části posílené také méně významnými jednotkami obsazeného Rakouska. Převaha na německé straně v jihomoravském úseku byla zřejmá pouze v počtu tankového vojska, v dělostřelectvu a případně v letectvu.

   V následujícím odstavci se dostáváme k "Achillově patě" čs. obrany, resp. k úsekům opevněného příhraničí (často spíše jen sporadicky opevněné), které v podstatě v krizovém období Mnichova nemohli obstát vůbec nebo jen velmi slabě. Dokončené a vyzbrojené delší úseky souvislé lehké čs. pevnostní linie měly na svých křídlech a okrajích "prázdná" místa nebo sousedící nedokončené úseky. Přes tyto slabá místa bylo možné snadněji proniknout a vyhnout se již výše zmíněným dokončeným a plně vyzbrojeným fortifikačním liniím. Nic na tom nemění ani fakt, že nevystavěné a nedokončené oblasti často byly připraveny k obraně rozsáhlým polním opevněním odpovídající období 1. svět. války. Samotní čs. armádní plánovači v polovině 30. let nepředpokládali silnou obranu severních, západních a jihozápadních oblastí českých krajů. Pro extrémně dlouhou obranou linii celé Československé republiky nebylo ani teoreticky možné účinně bránit celé příhraničí Čech a Moravy, natož celého prvorepublikového Československa, v případě napadení ještě ze strany Maďarska a Polska. Dalo by se říci, že na západ od Prahy se počítalo pouze s dočasným odporem a plánovaným ústupem nepříliš silných čs. jednotek, kdy by v ústupových bojích vázaly nepřítele a zpomalovaly jeho postup na Prahu. Silně a důsledně se plánovalo bránit pouze Plzeň, kde se nacházel těžký zbrojní průmysl a mimo toho i jako velmi významný komunikační uzel z Bavorska směrem do středních Čech. Na Plzeňsku měla být dlouhodobou obranou, v obklíčení celé oblasti, vázána početná uskupení Wehrmachtu, která měla chybět v jeho nástupu na Prahu, případně v útoku na pevnostní linii na Vltavě ve středních Čechách. Ostatní čs. armádní uskupení se ze severu a jihozápadu Čech postupně měla stahovat za Prahu, za Vltavskou a Liběchovskou linii. Lehké opevnění staršího typu (vz.36), v úsecích počínající u Ústí n.L., přes Rakovnicko, Stříbro, Plzeňsko až k Horšovskému Týnu se stavělo již během r.1936 (dále k jihu směrem na Šumavu již nikoli). Stavělo se na strategických místech, nikoli v souvislé pevnostní linii. Pouze v blízkém okolí větších měst (Ústí n. L., Stříbro a původně i v širším okolí Plzně bylo budováno hustěji, někdy i ve městech samotných. Během let 1937-1938 bylo doplněno do souvislých linií novějším typem lehkého opevnění, které nadále směrem od Klatovska, přes Šumavu a Krumlovsko bylo budováno až po Třeboňsko a Českobudějovicko a odtud řopíky navazovaly na linii u Jindřichohradecka. Zejména oblast Šumavy byla ve směru silného plánovaného německého útoku, kdy tuto oblast německá rozvědka správně odhadla jako velkou slabinu v systému obrany hranic. Nepřátelský hlavní útok silných tankových a pěších svazů (jeden několika hlavních úderů na ČSR) měl být veden v oblasti dnešních obcí Želnava, Slunečná, Záhvozdí až po město Volary. Zde byla lehká linie v září 1938 ve vysokém stupni rozestavěnosti a již vybetonované řopíky byly doslova několik dnů po betonáži nebo po odstranění šalovacího bednění, bez jakéhokoli vybavení a s absencí pancéřových dveří a mřížových uzávěrů objektů. Na jiných úsecích této oblasti nebyly práce zahájeny vůbec nebo byly ve stádiu příprav stavenišť. Tento směr byl vhodný pro postup něm. tankových vojsk a jeho obsazení čs. armádou po mobilizaci 1938 bylo velmi řídké a zcela nedostatečné. Nejen že chybělo nedokončené nebo vůbec nevystavěné opevnění, ale samotné polní pozice byly vybudovány pouze jako občasné opěrné body polní obrany z důvodu velmi slabého obsazení živou silou čs. armády. Minimálně v tomto směru (Záhvozdí - Volary) byl případnému útoku v podstatě, po předpokládaném snadném prolomení, otevřen volný prostor směrem na strategické město České Budějovice, a byl umožněn průlom do částí vnitrozemí směrem podél levého břehu řeky Vltavy, dále s postupem podél jejího středního toku na jižní části Prahy a okolí. V podstatě podobná "hluchá" místa bez opevnění byla na vice místech jihozápadních, západních a severních Čech. Často s velmi slabě nebo vůbec nevybudovanými systémy protipěchotních a protitankových překážek. V neopevněných úsecích byly budována polní opevnění zákopů a opěrných bodů vycházející z 1. svět. války, ale oproti tomu často rozsáhlé polní opevnění a často budované hluboko týlu. Výstavba železobetonové  fortifikace ve výše zmíněných jižních a západních česko-německých příhraničních oblastech nebylo prioritou, vzhledem k nepředpokládané dlouhodobé obraně. Hlavní stavební kapacity firem (pouze národnostně českých, moravských a slovenských firem) se přesunuly na Vltavskou, Liběchovskou lini a do pohraničí Moravy, Slezska a části Slovenska. Méně prioritní úseky byly stavěny pomaleji nebo byly odloženy ve výstavbě na pozdější léta a jejich pozdější zrychlená výstavba během jara a léta 1938 byla dána zhoršující se čs.- německou situací, avšak do Mnichovské krize se dřívější odložení dohnat již nedalo.

   Samotná vnitrozemské pásma lehkého opevnění nebyly také zcela dokončená a někde dokonce i ve výstavbě úplně nebo z části nezahájená (viz. úsek 139). V případě Povltaví, vzhledem k přírodní překážce vodního toku Vltavy a zejména díky příhodnému terénu strmého koryta této řeky pro obranu, bylo snazší při případném útoku něm. vojsk se v tomto prostoru udržet. To i přes nepříliš široký tok střední vltavské oblasti, který by bez strmých svahů koryta sám o sobě nepředstavoval svojí nepříliš velkou šířkou dlouhodobý problém pro německého útočníka. Samotná lehká pevnostní obrana kolem Prahy (Pražská čára) byla v podstatě dokončena a připravena. Z větší části tomu bylo na sever od hlavního města, na tzv. "Liběchovské příčce", kde přes jisté neopevněné mezery byla linie řopíku v relativně přijatelné bojové "kondici" avšak pouze v jednom sledu. V oblasti liběchovské pevnostní linie byla plánována pozdější výstavba linie těžkého opevnění, která se však nestihla ani začít a zůstala jen ve stavu vyprojektování.

   Souhrnně lze říci, že co se týče pouze čs. opevnění 1935-1938, jeho připravenost v případném vojenském konfliktu na podzim 1938 byla relativně silná jako celek, avšak na mnoha místech bylo nedostavěné nebo vůbec ještě nevybudované. Hlavní účel zpevnění obrany a její páteře v příhraničí Československa jako celku by zcela jistě splnilo, i přes své nedostatky z hlediska nedokončenosti. V případě dobře vybudované a hlavně dostatečné obsazené obrany v polních opevnění, která by byla opřená o dostavěné úseky, by to byl pro útočníka nelehký oříšek. Betonová pevnostní linie však byla pasivním systémem boje (pasivní svou povahou je každé opevnění v jakékoli době), který vycházel ze zkušeností 1. světové války a v případě lehkého opevnění byl tento systém výlučně budován proti útoku pěchoty. Ve stádiu projektování a zkoušek byly vyvíjeny v r.1938 i řopíky určené jako stanoviště pro polní čs. protitankové dělo ráže 37mm, avšak této polní dělostřelecké zbraně, i pres svůj poměrně velký počet, bylo na velmi protáhlých a bráněných hranicích velký nedostatek i pro polní armády v době Mnichovské krize, natož pro dlouhodobé statické osazení v pevnůstkách k tomu do budoucna vyvinutých a určených. Na svojí dobu relativně vyspělé čs. tanky LT vz.35 (i když poruchové z hlediska podvozku) nebyly také v dostatečném počtu a mohly zasáhnout jen v rozumné dojezdové vzdálenosti od svojí původní dislokace směrem k případnému průlomu v obraně. Nejslavnější čs. předválečný tank (LT vz.38) a bezesporu jeden z nejlepších lehkých tanků z počátku pozdější 2.svět. války, byl v září 1938 ve fázi projektování a testování pouhých dvou tehdy postavených prototypů. Tento později výborný lehký tank používaný něm. armádou, se v září 1938 ještě vůbec nevyráběl a nebyl čs. armádě k dispozici. Čs. letectvo začalo být v druhé polovině 30. let technicky pozadu za svým německým protivníkem a nemohla to změnit ani případná vysoká úroveň čs. pilotů. Těžké opevnění na severních moravsko-německých a slezsko-německých hranicích i pres svojí plnou nebo částečnou dokončenost, i pouze v podobě objektů typu pěchotních srubů, mělo daleko větší potenciál k dlouhodobému zadržení a nebo dokonce trvalému zastavení nepřítele než by to platilo v případě lehkého opevnění. Zejména díky většinově vyzbrojení velmi účinným a nově vyvinutým čs. pevnostním dělem ráže 47mm, ale také díky dlouhodobé nezávislosti na okolí v případě obklíčení a vázání něm. jednotek. Tyto betonové těžké pevnosti byly vybaveny vlastním zdrojem energie, zdrojem vody, velmi účinným ventilačním a protichemickým systémem, a ubytovacími prostory pro osádku často čítajíc několik desítek mužů. Není náhodné, že případného útoku na tyto těžké pevnostní linie se velení Wehrmachtu snažilo vyhnout a plánovalo je obejít, pokud by to bylo možné.

   V případě hrubého a krátkého odhadu průběhu případného válečného konfliktu s Německem je velmi pravděpodobné, že hlavní údery něm. vojsk přes jižní, západní a severní Čechy směrem na Prahu by pravděpodobně během několika dnů úspěšné, vzhledem již k výše zmíněným nedostatkům linií v těchto směrech. Otázka odolnosti Vltavské linie, která nebyla z hlediska lehkého opevnění dobudována a někde i dost "děravá" by zřejmě byla schopna na několik dnů německou ofenzivu zadržet a v případě silnějšího obsazení pravého břehu Vltavy, měla čs. armáda potenciál zadržet i dlouhodobě, avšak zachované čs. mobilizační dokumenty (dle některých historiků) o nástupových prostorech mobilizačních vojsk napovídají, že ke konci září bylo toto vltavské pásmo nepříliš silně vojensky obsazeno. Snad se počítalo s pozdějším posílením pozic na Vltavě o ustupující západočeské svazy. Postup přes Liběchovskou linii (na sever od Mělníka po čs.-německé pohraničí na severu) by opět asi pro silný úder Wehrmachtu nebyl dlouhodobou překážkou v případě nasazení německých tankových svazů (i přes nepříliš velkou bojovou hodnotu tehdejších něm. tanků). Je pravděpodobné, že na jižní hranici (dnešní Vysočina a Morava) s Rakouskem a zejména na severní slezsko-německé hranici by bylo zadržování nepřítele po delší dobu úspěšné. K prolomení do prostoru Moravy by zřejmě došlo z prostoru středních nebo východních Čech (od západu), po předchozím pravděpodobném překonání vnitrozemských příček. Obrana převážně lehkého opevnění na jižním a východním Slovensku (vč. dvou krátkých těžkých úseků) by byla na delší dobu úspěšná s ohledem na nepříliš kvalitní a pouze pěchotní maďarské armádě a to i přes nepříliš silné týlové zabezpečení v podobě čs. záloh na Slovensku. Slabší soustředění čs. vojsk v prostoru Slovenska obecně bylo již poznamenané nedostatkem živé síly k obsazení extrémně dlouhé hranice Československa, ale síly zde dislokované nebyly také úplně zanedbatelné. Tento poměr pěchoty na Slovensku proti Maďarům hovořící pouze v mírný neprospěch čs. armády. Vše by mohlo změnit k horšímu nasazení několika divizí Wechrmachtu a případně menších něm. tankových svazů v Maďarsku, se kterými počítal původní plán Fall Grun po boku maďarských nepříliš kvalitních pěších divizí. Dalším otazníkem byla polská armáda, která by zcela jistě vojensky obsadila čs. Těšínsko, Karvinsko a pravděpodobně i menší pohraniční oblasti na severním Slovensku, kde mimo nevýznamných čs. pohraničních oddílů nebylo proti Polsku z čs. vojenského hlediska již koho postavit. Jakékoli železobetonové opevnění na severních, tj. polsko-slovenských hranicích, úplně chybělo. Otázka by byla, kde by se Poláci zastavili, tj. zda by při postupu severním Slovenskem postupovali hluboko do vnitrozemí nebo by se zastavili po obsazení severo-slovenského pohraničí, které si na některých místech Polsko nárokovalo. Taktéž totožná to byla otázka polského záboru části českého Slezka, zda by zůstalo pouze u něj.

   Závěrem lze říci, že i nedokončené opevnění v celé ČSR by již tehdy splnilo plánovaný úkol dočasně zadržet nepřítele na hranicích a poskytnout čas pro přeskupení a konsolidaci čs. vojsk k obraně republiky a vyčkání zahraniční vojenské pomoci, jak se později ukázalo, která by nepřišla. Plusem k tomu všemu nutno říci, že v případě války začátkem podzimu 1938 by přibyla výhoda již plně zmobilizované čs. armády. Fortifikační systém sám o sobě by pravděpodobně nebyl schopen trvale nepřítele zadržet na hranicích a jen málo známá slabost tehdejšího přeceňovaného Wehrmachtu by umožnila Československu vytvořit z napadení pro útočící Německo, Maďarsko a Polsko zřejmě krvavou válku min. několika týdnů. Mimo pevností samotných by k účinné obraně přispěl často rozsáhlý systém polních opevnění v podobě pěchotních zákopů, palebných dělostřeleckých a kulomerných stanovišť. V mobilizačních dnech září 1938 byly zákopové systémy v ČSR vybudovány ve velmi výrazném rozsahu, který dnes není příliš znám. Po dlouhotrvajících říjnových bojích, při níž by se pravěpodobně v některých oblastech dařilo držet německý Wehrmacht "od těla", by případný nástup brzké zimy v listopadu 1938 pravděpodobně výrazně omezil válečné operace německé armády. V tomto případném částečném zimním uklidnění velkých válečných operací, by pravděpodobně Francie a V.Británie vyvinula nový výrazný mezinárodní tlak na E.Beneše ohledně odstoupení území Sudet. K odstoupení pohraničních sudetských oblastí v ČSR by během zimy došlo tak jako tak, ale možná ve výrazně menším rozsahu než by tomu bylo na základně předtím případně nepřijaté  Mnichovské konference (kdyby nebyla přijata). Toto vše lze alternativně předpokládat za absence jakékoli vojenské pomoci spojenců a s předpokladem stížené pozdější obnovy poválečného Československa. ČSR by bylo (paradoxně) označeno za viníka probíhající války ve střední Evropě a v důsledku nerespektování mezinárodní Mnichovské konference by bylo obtížné (ne-li nemožné) pozdější zneplatnění výsledku konference V.Británií, Francií, Itálií a poválečným Německem. Výše uvedená varianta zamrznutí a zmírnění války na počátku zimy 1938 (bez pomoci spojenců) je poměrně optimistická a nepříliš pravděpodobná verze výsledku česko-německého válečného konfliktu, maďarskou a polskou účast nevyjímaje.

   Mýtus o údajné neporazitelnosti prvorepublikového československého fortifikačního systému, rozšířený zejména v prvních desítkách poválečných let, vyplýval z jeho nesporné vystavěné mohutnosti a rozsahu v jakém se stihl vybudovat, ale také tento mýtus vyplynul i z absence prověření v boji, ke kterému nikdy nedošlo. Seriózní studie mnoha historiků a vojenských odborníků (často i českých), zejména z posledních 25 let (mimo jiných i dříve) dnes většinově zastávají názor na jisté omezení bojové hodnoty čs. pevnostního systému jako takového, kdy však tato omezená hodnota i přesto nebyla malá. Nebyla zanedbatelná díky svému unikátnímu, pravděpodobně účinnému systému bočních paleb u lehkého opevnění a v liniích těžkého opevnění výrazně navýšena jeho odolností, výzbroji a systémem budování jako celku. Ke glorifikaci tohoto fortifikačního systému se přidává i fakt, že výstavba probíhala dle velmi přísných betonážních norem s vysokou odolností a ve velmi vysoké kvalitě betonu (s vyjímkou vz.36). Přesto všechno však termín "neporazitelnost" (či snad "neprorazitelnost") rozhodně není na místě, ale dlouhodbý a účinný odpor čs. armády v pevnostních liniích by nebyl vyloučený. Nezanedbatelný stav dokončenosti opevnění, i přes své nedostatky co do rozsahu výstavby, a k tomu velmi masívně budovaný a dnes většinou zapomenutý velmi rozsáhlý systém polních opevnění. To vše by znamenalo vážnou překážku pro útočníka a jeho pravděpodobně nemalé ztráty na lidských životech.