Úsek 144: Vltavotýnské předmostí

Vltavotýnské předmostí

Úsek lehkého opevnění r.1938, u města Týn nad Vltavou, na levém břehu Vltavy.

(odkaz na rozsáhlejší fotogalerii opevnění u Týna n. Vlt. je na konci tohoto článku)

   V plánování výstavby struktury pevnostního systému v předválečné Československé republice byla součástí úvah, mimo opevnění pohraničních oblastí, také výstavba vnitrozemských pevnostních linií. Pevnostních linií, které by měly zadržet případné útočící německé armády poté co by na severozápadě, západě nebo jihozápadě státu překonaly pohraniční opevnění. Vnitrozemské pevnostní pásmo bylo plánované k zadržení nepřítele a k zamezení jeho postupu na Prahu, do východních oblastí Čech a dále na Moravu. Jako vhodné pro vnitrozemské lehké obranné linie byly vybrány oblasti severně od Prahy, tj. podél dolního toku řeky Vltavy, dále severně od řeky Labe směrem na města Mimoň a Liběchov, až k napojení na opevněné pohraniční úseky nedaleko Hrádku nad Nisou. Další ze tří vnitrozemských oblastí byl tzv. "Pražský oblouk" obepínající Prahu. Posledním zatím nezmíněným úsekem budovaným ve vnitrozemí republiky byla linie opevnění na řece Vltavě, resp. na jejím středním toku. Linie zvaná jako tzv. "Vltavská čára" nebo "Vltavská linie". Na všech těchto liniích byly opevňovací práce započaty r.1938 (vyjmečně již dříve) a do konce září toho roku mnoho úseků všech tří výše uvedených linií bylo dokončeno nebo byly z větší části vystavěné. Na na jiných dílčích úsecích se nestihly opevňovací práce vůbec zahájit nebo byly ve stavu hrubé rozestavěnosti a betonáže.

   Posledně výše zmíněný úsek, tj. opevnění na Vltavě, se bezprostředně vztahuje k tématu tzv. "Vltavotýnského předmostí", které bylo součástí tohoto rozsáhlého vnitrozemského obranného systému na řece Vltavě. Obranného systému začínající u obce Poněšice v jižních Čechách a končící nedaleko středočeského městečka Slapy, kde na toto končící vltavské pásmo navazovalo lehké opevnění obepínající Prahu (výše zmíněný "Pražský oblouk").

   Město Týn nad Vltavou, nacházející se na strategicky hodnotném místě středního toku řeky Vltavy, mělo ve vojenských plánech sehrát důležitou roli. Byl to v 30. letech důležitý komunikační bod ve středním Povltaví, kde se sbíhaly klíčové silniční komunikace v oblasti a s důležitým mostem v městě samotném. Byl to jediný silniční přechod v širším okolí s pevnou ocelovou mostní konstrukcí, který byl případně schopen unést přepravu těžké vojenské techniky. Z těchto několika zásadních skutečností vycházelo ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) v r.1937 při širším plánování výstavby lehkého opevnění v této oblasti. Vzhledem k těmto zeměpisným faktům a k rozložení města samotného bylo rozhodnuto o bránění celého Týna nad Vltavou, který se rozkládal na obou březích Vltavy. Obranu proti případnému německému útoku mělo zajistit rozsáhlé předmostí na levém břehu. Po případném prolomení pohraniční obrany na Šumavě a v jihozápadním pohraničí, by se nepřátelská vojska dříve či později, při postupu jihočeskými oblastmi, dostala před město samotné a usilovala by o získání zdejšího strategického mostu. Pro bránění města a jeho důležitého přechodu přes Vltavu bylo naplánováno obranné pásmo lehkých pevnůstek (výhradně vz.37) ve vzdálenosti cca 2-3 km od města samotného. Obranné pevnostní pásmo probíhající v blízkosti dnešních osad Hněvkovice, Na Kohoutě, Červený Vrch, Bohunice a Neznašov, které však přímo do samotných vesnic většinou nezasahovalo.

   Předmostí na levém břehu Vltavy bylo součástí pevnostního stavebního úseku č. 144. Tento úsek nezahrnoval pouze toto levobřežní postavení u Týna nad Vltavou, ale dále proti proudu, po přechodu přes řeku u Hněvkovic, ještě pokračoval malou částí na pravém břehu přes dnes již neexistující osady Pardovice a Jaroslavice, kde navazoval na sousední úsek 146 vedoucí k Poněšicím. Plánování a rozložení jednotlivých pevnůstek v tomto úseku kolem Týna n. Vlt. započalo na jaře 1938. Přes průběžně se měnící projektované množství objektů bylo rozhodnuto v dubnu 1938 o jejich konečném počtu. V konečné variantě plánu výstavby se dočkalo 67 řopíků v celém úseku č. 144, tj. včetně pravobřežní části kolem Hněvkovic, Jaroslavic a Pardovic. Z tohoto celkového počtu na samotné předmostí u Týna n. Vlt. bylo vyčleněno 48 objektů.

   Po vypsání výběrového řízení v dubnu 1938, ze sedmi přihlášených stavebních firem byla vybrána firma František Hecke. Stavební společnosti musely být při výstavbě celorepublikového opevnění v letech 1935-1938 prověřeny, co se týče spolehlivosti o utajovaných skutečnostech, jelikož se jednalo o výstavbu vojenských objektů. Téměř vždy se jednalo o české nebo slovenské stavební firmy, úplně nebo z velké většiny personálně obsazené českými nebo slovenskými zaměstnanci. Při opevňovacích pracích v Čechách, na Moravě, na Slovensku a z malé části na Zakarpatské Ukrajině byli především čs. Němci a Maďaři považovány za velmi nespolehlivé s ohledem na utajení technicko-taktických parametrů opevnění a jeho přesného umístění.

   Samotná příprava staveniště Vltavotýnského předmostí, resp. celého úseku 144, byla zahájena 2. května 1938 a 24. května započaly výkopové práce. Betonáže samotných objektů byly zahájeny počátkem června. Dobetonování celého úseku (předmostí a jeho pravobřežní části u Pardovic) se plánovalo na 30. září toho roku. Jak již bylo zmíněno výše, na levém břehu kolem Týna n. Vlt. bylo vyprojektováno 48 pevnůstek lehkého opevnění nového typu, které se podařilo vybetonovat a později z nich odstranit bednění. Uzavření Mnichovské dohody (30.září 1938) a následná rezignace na obranu státu dalo výstavbě v celém Československu „stopku“. Následně bylo v prvních dnech měsíce října rozhodnuto o zastavení stavebních prací v celé ČSR, tedy i na Vltavotýnsku. Byla zrušena výstavba nových objektů opevnění a dokončila se betonáž u opevnění, kde se s ní započalo před 6. říjnem 1938. Ze 67 plánovaných pevnůstek úseku bylo dokončeno 65 (48 na levém břehu), ale mnoho z nich bylo jen několik dnů nebo týdnů po betonáži. V 60 objektech (k 17.říjnu 1938) byly osazeny pancéřové dveře, ale jinak chyběla veškerá základní výbava a výstroj určená pro bojové nasazení opevnění. Pravděpodobně nebyly osazeny ruční ventilátory na výměnu vzduchu, dále chyběly periskopy a lafetace kulometné výzbroje. To vše velmi omezovalo bojové použití v případě předpokládaného německého napadení, ke kterému by zřejmě došlo (v říjnu r.1938) pokud by prezidentem E.Benešem nebyl Michovský diktát přijat. Hlavním problémem opevnění kolem Týna nad Vltavou (často i jinde v ČSR) byla jeho vybetonování krátce před Mnichovským paktem, kdy jeho nepřijetí by znamenalo pravděpodobně brzké boje s německou, maďarskou a polskou armádou. Ve stavu, kdy betonáž byla doslova několik dnů nebo často necelý měsíc stará, by její zatvrdnutí bylo zcela nedostatečné a pevnost betonu nízká s ohledem na ochranu proti dělostřelbě (dostatečná proti útoku pěchoty). Tím by malá odolnost ještě z části "syrového" betonu vylučovala jakékoli účinné krytí osádky uvnitř pevnůstky (tzv. řopíku) proti těžkým zbraním a umožňovala jeho snadnější rozbití dělostřelbou. Dalším negativum z toho vyplývající je hydratace betonu při jeho postupném tvrdnutí. Již v takto původně vyprojektovaných velmi stísněných prostorech plně dokončené pevnůstky lehkého typu byl dlouhodobý pobyt při bojích problematický, kde na cca 9 metrech čtverečních uvnitř se tísnilo 7 členů osádky včetně výzbroje a výstroje. Opravdu hodně málo prostoru pro 7 lidí. V případě nezatvrdlého betonu se stával díky již zmíněné jeho hydrataci jen trochu delší pobyt uvnitř téměř nemožný. Nemluvě o pobytu za boje při toxických zplodinách z výstřelů zbraní a doslovném namačkání 7 mužů, uvnitř na sobě. K tomu připočítané hydratační teplo a vlhkost z nevytuhlého betonu. Pravděpodobně do objektů nedodané ruční ventilátory toto velmi sporné bojové využití (v říjnu 1938) čerstvě vystavěných řopíků jen dokreslují. Lze s úspěchem pochybovat o tom, že v případě války by začátkem podzimu 1938 Vltavotýnské předmostí mělo nějakou významnou bojovou hodnotu co se týče železobetonového opevnění. Bylo by to příliš brzy, než aby pevnůstky byly po betonáži vyzrálé, pro posádku řopíku z toho důvodu byly po delší dobu za bojového stavu těžko obyvatelné a proti těžké dělostřelbě málo odolné. V pozdějším období počátku jara 1939 a v případě dostatečné vybavenosti opevnění by jistě svojí vyprojektovanou úlohu splnily s ohledem na v betonáži vytvrdnuté a případně vybavené pevnůstky. 

   Po výstavbě této první linie na levém břehu Vltavy, vystavěné pouze ve vzdálenosti cca 2-3 km od Týna n. Vlt., se uvažovalo o vybudování další obrané linie tohoto předmostí, která měla být vysunuta dále od města. Měl to být vnější obranný perimetr toho důležitého předmostí na vnitrozemské Vltavské pevnostní linii. K detailnějšímu plánování této vnější linie však nikdy nedošlo a kudy by přesněji vedla se dnes neví. V dobových úvahách o jejím plánovaném budování je uváděn r.1939. 

   Již známé fakta o podepsání Mnichovské dohody (30.9.1938) a okolností z toho vyplývajících asi již netřeba příliš zmiňovat. Po obsazení pohraničních oblastí Československa, v říjnu 1938, se většina opevnění ocitla na novém německém území (Sudety) a jen vnitrozemské obranné pásma zůstaly v okleštěném Československu, jako byla i linie na Vltavě, kolem Prahy a tzv. „Liběchovská příčka“ v severovýchodních Čechách (výjmečně i některé krátké pohraniční úseky). Stejně tak tomu bylo i na Vltavotýnsku. V této chvíli výstavba dalšího opevnění na Vltavě již ztrácela smysl a byla zastavena. Definitivní konec opevnění ve vnitrozemí „druhorepublikové“ ČSR (tzv. "Druhá republika": 1.října 1938–15.března 1939) se započal po obsazení zbytku českých a moravských zemí německou armádou (15.3.1939). V nastoleném protektorátu Čechy a Morava během jara a zejména během léta 1939 bylo veškeré lehké opevnění (až na vyjímky) německou ženijní armádou výbušninami odstřeleno a během 2. svět. války z velké části také úplně zahlazeno. Tak tomu bylo i na všech pevnostních úsecích nedaleko Týna nad Vltavou. Během léta 1939 bylo všech 48 levobřežních objektů výbušninami zničeno a zůstaly z nich jen rozsáhlé trosky železobetonu. Ve válečných letech byly tyto trosky rozebrány, železné betonovací armatury vytěženy a větší pancéřové prvky (ocelolitinové střílny a pancéřové dveře) byly německými okupanty odvezeny a použity ve válečném průmyslu. Masivní betonové pozůstatky byly během válečných let rozebrány a často použity na novostavby v okolí nebo k opravám komunikací. Dodnes se z bývalého pevnostního předmostí kolem Týna nad Vltavou nezachovalo téměř nic. Často je dnes na místech kdysi masivních betonových pevnůstek k nalezení jen větší nebo menší počet kousků betonové drti nebo charakteristické terénní nerovnosti, a to jen v tom lepším případě. Často bylo opevnění stavěno v r.1938 na již tehdy zemědělsky obdělávaných pozemcích. Po jeho zničení o rok později a následném zahlazení během válečných let, bylo zemědělské využití těchto míst obnoveno, tedy dnes zcela bez nejmenších stop na některých bývalých pozicích pevnůstek. S trochou ironie na závěr řečeno: "tam, kde se před téměř 80 lety stavěly pevnosti, tam jsou dnes často k vidění jen orající traktory".

Výkladová fotogalerie úseku 144, Vltavotýnské předmostí, na odkazu ZDE. 

Výkladová fotogalerie lehkého pevnostního objektu u Pardovic, na odkazu ZDE.

Článek o úseku 139, Pašovice - Hladná, u Týna nad Vltavou, na odkazu ZDE.

Další fotogalerie možno nalézt na odkazech ZDE.