Čs. těžké opevnění

   Těžké československé opevnění bylo plánováno jako páteř samotné obrany hranic na minimálně dočasné zadržení nepřítele. V původních plánech výstavby z r.1935 se počítalo s vystavěním těžkých fortifikačních objektů po většině délky hranic s Německem, Rakouskem a Maďarskem. V případě čs.- polské hranice bylo v původní podobě vyprojektováno těžké opevnění jen do strategických míst nebo menších oblastí. V hornatém a členitém terénu na větší části hranice s tímto sousedem se s ním nepočítalo. Později byl tento poněkud ambiciózní a nereálný plán těžkého opevnění velké většiny hranic redukován do konečné podoby, kdy již bylo uvažováno pouze o výstavbě souvislých těžkých železobetonových linií na severní Moravě, čs. Slezsku, v části východních Čech, na jižní Moravě, na dnešní Vysočině a na vybraných úsecích jižních, západních Čech a jižního Slovenska, tj. již nikoli souvisle a nepřetržitě opevnění těžkými objekty Čech, Moravy a jižního Slovenska jak tomu bylo v původních plánech.

   Rozdělení čs. těžkého opevnění na jeho typy, dle provedení, účelu, výzbroje, taktických úkolů, odolnosti a dle jiných hledisek, je rozsáhlé téma přesahující obsahové určení těchto stránek. Bude zde jenom uvedeno pouze základní rozdělení pro jeho nastínění a ilustraci.

   První zásadní dvě skupiny těžkého čs. opevnění se dělily na samostatné objekty v obranné linii a pevnostní celky o několika objektech složené z více druhů. Další dělení lze definovat v případě zmíněných pevnostních celků na objekty vchodové, dělostřelecké s velkorážním dělostřelectvem a objekty kombinované ve výzbroji kulometné a dělostřelecké s pevnostním dělem ráže 4,7 cm.

   Samostatné těžké opevnění v linii se téměř výhradně skládalo z typu tzv. “pěchotních srubů”, kdy velká většina z nich byla vyzbrojena zmíněným dělem ráže 4,7 cm a lehkou a těžkou kulometnou výzbrojí. Jen v horských oblastech, kde předpokládané nasazení nepřátelských tankových svazů bylo téměř nebo úplně vyloučené, byly pěchotní sruby vyzbrojeny výhradně jen kulometnou výzbrojí, v případě, že se tam s výstavbou těžké fortifikace počítalo. Počet mužů v osádkách těchto srubů byl různý, ale vždy se pohyboval v řádu několika desítek. Byly to objekty, které byly bojeschopné po dobu izolace přečkat obklíčení v délce až několika týdnů. Měly samostatný zdroj pitné vody, elektrocentrálu, vlastní ubytovací a skladovací prostory v interiéru samotném v níž byly uloženy zásoby munice a potravin, dále účinný ventilační a protichemický systém. Byly postaveny na stejném principu jako lehké opevnění, tj. čelní stěna přivrácená k nepříteli se silně armaturovaným železobetonem, bez střílen a chráněna kamenným a zemním záhozem. Tato koncepce absence postřelování do předpolí, tj. uzavřená čelní stěna s ochranným valem před ní, byla převzata z Maginotovy linie ve Francii, v předválečné Československu použita jako první právě u těžké fortifikace a lehké opevnění vz.37 z tohoto principu vycházelo až poté. Systém bočních paleb u těžkého opevnění byl samozřejmostí a palbu do předpolí zajišťovalo vytvoření kulometných palebných stanovišť v silně pancéřových zvonech na stropní části těžkých objektů. Někde byla projektována i minometná palba ze samostatného pěchotního srubu. Pouze v několika případech se započalo s výstavbou nebo bylo plánováno vystavět tzv. “samostatné dělostřelecké tvrze” což byl v podstatě samostatný objekt velkorážního dělostřeleckého provedení, který jinak byl součástí tvrzových areálů (zmíněna níže v textu). Tyto samostatné pevnosti velkorážního dělostřelectva měly podporovat svými zbraněmi s dalekým dostřelem linie pěchotních srubů. Do této linie byly na výhodných místech vybudovány těžké pevnostní pozorovatelny, které měly zajištovat korekci čs. dělostřelby směřovaného na nepřítele v jeho nástupních prostorech k útoku nebo na útočníka již v útoku postupujícího.

   Druhé taktické umístění těžkých pevnostních objektů bylo v tzv. “Dělostřeleckých tvrzích”. Tvrz byl název pro pevnostní celek z skládající se několika objektů (názvem dle středověké tvrze jako pevnostního celku o několika částech) a tvořící pevný opěrný bod, jemuž dominoval dělostřelecký srub, který měl být vybaven těžkým pevnostním dělostřelectvem s dalekým dostřelem. Byla to dominantní pevnostní stavba tvrzového pevnostního areálu jako celku a další objekty byly typu pěchotních srubů, pozorovatelny a lehkých pevnostních objektů vz.37, které doplňovaly obranný sled mezi pěchotními sruby a měly za úkol blízkou ochranu tvrze jako celku. Pevnostní tvrzový areál jako celek byl ve všech svých částech propojený podzemními chodbami nacházející se v hloubce několika desítek metrů. Mimo těchto propojovacích podzemních úseků se nacházely i skladové podzemní prostory, muniční sklady pro všechny typy zbraní ve všech objektech, které byly součástí areálu tvrze, dále ošetřovna, ubikace pro mužstvo, výtahové šachty pro vyvážení munice ke zbraním a jiné prostory nezbytné pro chod takto velmi rozsáhlých dělostřeleckých a pěchotních podzemních “kasáren”. To vše v ideálním a dokončeném stavu, který však u těchro víceobjektových těžkých pevnostních celků v září 1938 nebylo dosaženo u žádného. Předpokládaná osádka pro jednotlivé tvrze byla v součtu plánována pro cca 1000 mužů, někdy i více. U takto rozsáhlých podzemních areálů bylo počítáno s velmi výkonnými a masivními ventilačními systémy, protichemické filtrační systémy, nezávisle zdroje el. energie, nákladní výtahy pro munici a jiné vybavení a výstroj pro několika denní až několika týdenní život pod zemí pro mnoho stovek mužů. Byl to uzavřený celek propojených pevností několika typů a na tento areál dále navazovaly pokračující linie samostatných pěchotních srubů zmíněných výše a často doplněných i lehkou pevnostní linií vz.37. Specifickým typem pevnosti pro tyto areály tvrzí byly tzv. “vchodové objekty” které zajišťovaly hlavní vstup do podzemních prostor (brána pevnosti do podzemí), která byla opevněna a uzpůsobena za účelem ochrany tohoto “vjezdu dovnitř”. Dalšími opevněnými prvky byly pancéřové otočné a dělostřelecké věže. Tyto areály díky plánované speciální těžké dělostřelecké výzbroji měly ze svých silně opevněných dělostřeleckých kasemat pokrývat těžkou dělostřeleckou palbou úseky vzdálené cca 10 - 16 km. Takovéto areály s dělostřeleckou výzbrojí byly stavěny nebo plánovány v takových vzdálenostech od sebe aby se dosahem svého dělostřelectva dotýkaly a kryly linie samostatných lehkých nebo těžkých objektů v liniích navazujících na ně. Dělostřelecké sruby propojené podzemními spojovacími chodbami s dělostřeleckou tvrzí v rámci areálu byly rozmístěny většinou po obvodu obrany kolem hlavního dělostřeleckého a vchodového objektu. Pokrývaly svými zbraněmi jak obvod obrany tak i prostor uvnitř areálu, který byl vyplněn protipěchotními a protitankovými překážkami. Objekty pro ochranu uvnitř tvrze (pěchotní sruby areálu) svými palebnými vějíři nepokrývaly jen boční směry své palby v linii, ale měli za úkol likvidovat nepřítele i v prostoru mezi jednotlivými pevnostmi samotného areálu tvrze jako celku, např. v případě parašutistického výsadku nepřítele přimo do prostoru mezi těžkým opevněním tvrze.

    Linie těžkého opevnění v celé ČSR byly doplněné liniemi lehkého opevnění nového typu a to buď jako doplňující prvek a nebo jako obrana druhého sledu následující bezprostředně za linií pěchotních srubů. Součástí této silně opevněné obrany  byly ve velké a kvalitativně propracované míře systémy protipěchotních a protitankových překážek. V bezprostředním týlu se často nacházely opěrné body polního opevnění. Oproti jiným oblastem pouze s lehkým opevněním, kde často byly protipěchotní a protitankové zátarasy budovány improvizovaně a často až v době mobilizace v září 1938, u linií mezi těžkými objekty již při jejich stavbě a betonáži byly protitankové a protipěchotní překážky výrazně většího rozsahu a hloubky, které měly často betonové ukotvení v zemi a nezřídka ocelové nebo betonové konstrukce.

 Stejně jako u lehkého opevnění vz.37 i zde se jednotlivé těžké objekty dělily dle odolnosti, avšak typů odolnosti bylo více a jinak značeno. Odolnostní typy byly číslovány dle arabských numerických hodnot "1" a "2", což byly nejméně odolné objekty stavěné na předpokládaných nejméně bojově exponovaných místech. Těžké pevnosti s větší odolností než první dva jmenované typy arabského označení byly číslované římským numerickým značením "I, II, III, IV" (čím větší hodnota, tím větší odolnost). U arabských typů (1 a 2) byly nejsilnější stěny (strop a čelní stěna) pouze 100 a 150 cm, u objektů odolnosti v římském značení byla tloušťka těchto nejsilnějších částí v rozsahu 150 - 350 cm.

   Co se týče dokončenosti výstavby těžkého čs. opevnění ke konci září 1938, tak pěchotních srubů bylo dokončeno úplně, vyzbrojeno a vybaveno nebo dokončeno z větší části, vyzbrojeno a improvizovaně vybaveno v počtu 268. Některé dělostřelecké tvrzové areály byly ve stavu vysokého stupně dokončenosti s hotovou betonáží a dokončenými podzemní prostory, ale nebyly těžkými speciálními pevnostními dělostřeleckými zbraněmi vyzbrojeny, chyběla některá těžká strojní výbava (např. výtahy) nebo nebyly dokončené ventilační a odvětrávací systémy. Těžká pevnostní děla pro tyto typy objektů byla těsně po dokončení vývoje a nestihla do konce září 1938 rozběhnout jejich výroba v plzeňské Škodovce. Dalších několik dělostřeleckých pevnostních tvrzových areálů bylo v pokročilé fázi ražení podzemních prostor a nebo v pokročilé betonáži. U mnoha dalších tvrzí se s pracemi k září 1938 nezapočalo vůbec nebo byly jen v počáteční fázi výstavby.

   Těžká pevnostní obrana jako celek měla velký potenciál již v r. 1938 zadržet útočící německá vojska na dobu několika týdnů, případně jí i úplně zamezit v postupu dlouhodobě. Často těžce vyzbrojené pěchotními sruby, doplňované lehkým opevněním ve své linii, z blízkého týlu i s možností dělostřelecké podpory a s vybudovaným kvalitním systémem protitankových a protipěchotní překážek, to vše by bylo vážným soupeřem německého Wehrmachtu. Samotný respekt něm. generálů jak z lehkých, ale zejména z těžkých pevností byl toho důkazem. Minimálně v případě čs. těžkého fortifikačního systému byl tento respekt bez pochyby zcela na místě a to i v nedokončeném stavu k 30. září 1938. Respekt oprávněný i v případě dokončených a hustě vystavěných samostatných lehkých linií, což však zdaleka ne ve všech pohraničních oblastech tomu tak bylo.

   Československé těžké opevnění (i opevnění jako celek) je tak rozsáhlé tematicky, že jej nelze v rozsahu těchto stránek v současné době podrobněji pokrýt.


 

Oboustranný samostatný pěchotní srub : na snímku nejčastěji stavěné provedení pěchotního srubu. Provedení pro palbu hlavních zbraní do obou bočních směrů. Fotografie pěchotního srubu N-S 82, Březinka. Dobře patrné na stropní části jsou pancéřové střelecké zvony. V pravé části snímku je patrný před čelní stěnou objektu navršený kamenný a zemní ochranný val. V popředí snímku ocelové protitankové překážky.

Jednostranný samostaný pěchotní srub : často stavěné provedení těžkého objektu pěchotního srubu s výstřelem do jedné strany. Specificky určené pro levou nebo pravou boční palbu pro každý objekt, dle taktické role v linii dané pozice. V tomto případě levostranný pěchotní srub MO-S 18, Obora, nedaleko Hlučína. 

Oboustranný samostatný pěchotní srub : fotografie jiného klasického oboustranného typu. V tomto případě OP-S 28, Mezicestí, nedaleko Opavy. Dnes částečně poškozený a opuštěný. Na tomto snímku je týl objektu s vchodovou částí a dobře patrné jsou také obě strany s výstřelem do boků.

Tvrzový srub těžkého dělostřelectva: hlavní dělostřelecký objekt tvrzového areálu Dobrošov, u Náchoda. Dělostřelecký srub Zelený.

Pasivní překážky: na snímku dobře znatelné masivní řady protipěchotních a protitankových zátarasů, které v těžkých liniích většinou dosahovaly větší kvality a hloubky než tomu často bylo u linií lehkého opevnění. Velmi často byly budovány i protitankové příkopy.  (převzato: Aktuálně.cz).