Čs. lehké opevnění úvodem

   Československé předválečné železobetonové opevnění jako celek bylo členěné na dva základní druhy lišící se velikostí jeho objektů, jejich vojenské využitelnosti z krátkodobého nebo dlouhodobého bojového nasazení a dle použitých zbraní. Druhy členící se na lehké opevnění a na těžké opevnění. (viz. úvod do čs. opevnění). V tomto textu je kladen důraz na popis zejména lehké fortifikace předválečného Československa. Pevnostní linie, kterou je v současné době možné spatřit v ČR nejčastěji, v mnoha oblastech jak pohraničních tak místy vzácně ještě i zachovalé ve vnitrozemí. Do současné doby se dochovalo lehké opevnění i na větší části jihovýchodní hranice Slovenské republiky a také ojediněle v západní části dnešní Ukrajiny, v meziválečném období součást prvorepublikové ČSR, zvaná také jako Podkarpatská Rus.

 

  V r.1935 bylo tehdejšímu československému prezidentovi E. Benešovi jasné, stejně jako mnoha vojenským a politickým představitelům státu, že hlavní ohrožení republiky bude směřovat z tehdy již sílícího a stále agresivněji se chovajícího Německa. Německo již od r. 1933 nedodržovalo omezení ve zbrojení, které na něj bylo uvaleno Versailleským mírem, který ukončil 1. světovou válku. Agresivita tehdejšího říšského kancléře A.Hitlera začala být zjevná. Neméně nebezpečný maďarský stát sousedící s jižním Slovenskem byl též dalším důvodem pro ohrožení ČSR. V tom samém roce E. Beneš zadal zpracování koncepce modernizace a vyzbrojení armády a stejně tak bylo zadáno vypracovat koncept obrany celého tehdejšího Československa. Bylo zřejmé že mladá, pouze necelých 20 let existující republika, byla v dlouhodobém horizontu ohrožena zejména těmito dvěma výše uvedenými státy. S ohrožením ze strany Polska se nepovažovalo za bezprostředně aktuální, avšak nevylučovalo se, vzhledem k taktéž špatným vzájemným čs.- polským vztahům.

 

   Původní koncepce se zakládala na vyzbrojení armády s velkým důrazem na dělostřeleckou výzbroj a převahu nad nepřítelem v dělostřelectvu, doplněné motorizovanými a tankovými útvary. Vybudování železobetonového opevnění se zpočátku nebralo v úvahu téměř vůbec. Po zamítnutí tohoto prvního koncepčního plánu modernizace armády, byla navržena druhá koncepce (ještě v r.1935), která se zakládala na silném opevnění většiny tehdejších hranic ČSR sestávající se většinou z objektů těžkého pevnostního typu ve dvou obranných sledech. Nákladnost, nedostatečné kapacity stavebních firem a nedostatečné finance donutily stát k omezení výstavby těžkého opevnění z nerealistických dvou liniích těžkého opevnění pouze na jednu linii podél velké většiny hranic prvorepublikového Československa. Mělo dojít k doplnění těchto linií lehkým opevněním, které se z toho důvodu začalo budovat v r.1936. Jednalo se o první typ, později zván jako starší typ lehkého opevnění, dnes spíše známější jako vz.36. Po roce stavby v důsledku vyhodnocení nedostatků tohoto prvního lehkého typu byl vyprojektován nový typ lehkého opevnění, tzv. vz.37, který představoval nezvyklou koncepci v tehdy doposud ve světě stavěných lehkých fortifikačních (pevnostních) systémech (podrobněji viz popis vz.37). Nezvyklý svým řešením pro lehké opevnění, avšak z principu běžným řešením u těžkých opevnění v Evropě. Tento novější typ byl stavěn od r.1937. I přes omezení původní koncepce v rozsahu těžkého opevňování se však ukázalo, že ani těžké opevnění celé hranice není v silách průmyslu a finančních možnostech čs. státu. V listopadu r.1937 bylo upuštěno od výstavby těžkých pevností podél velké většiny hranic státu a celý plán prací na několik let dopředu byl výrazně pozměněn. Opět pro nereálnost a pro nedostatečné možnosti stavebních firem ve vystavění byť i jediné celostátní těžké souvislé pohraniční linie bylo přistoupeno k řešení prioritně opevnit pěchotními, dělostřeleckými sruby a těžkými pevnostními areály pouze severní hranici s Německem. Hranici s tehdejším německým Pruskem, táhnoucí se od Ostravy dále na západ a končící v pohraničních oblastech nad Českou Lípou. Taktéž se v období 1939 - 1945 bylo plánovalo těžce opevnit i jižní hranici s Rakouskem (dnešní jižní Morava, Vysočina a část jižních Čech) a zesílit opevněního tohoto druhu na jižním Slovensku. Zbytek obrany hranic v tomto přepracovaném opevňovacím plánu měla chránit lehká pevnostní linie z drtivé většiny složená z lehkých objektů vz.37 (zvaný tehdy lidově "řopík"). V této chvíli byla koncepce obrany státu z velmi významné části přenesena na lehký typ opevnění v jehož konečném důsledku bylo do konce září 1938 vybetonováno neuvěřitelných (během krátké doby cca 1,5 roku) přibližně 9000 objektů vz.37. K tomu nutno připočíst i necelou tisícovku lehkého opevnění staršího typu (vz.36) budovaného během roku 1936. Vybetonováno je záměrně použitý výraz, který zdaleka neznamená, že byly všechny tyto lehké pevnůstky (vz.37) vždy dokončené. Nemalá část lehkých pevnůstek byla k 30. září 1938 vybetonována pouze v hrubé betonáži, nebyla stavebně dokončena a pokud přece jen stavební dokončení bylo dotaženo do konce, často nebyly hotové pevnůstky vybavené a tudíž nebyly úplně k boji připravené, ale jen provizorně. Nedokončeny byly významné části některých lehkých linií, avšak na mnoha jiných úsecích oproti tomu bylo opevnění dokončené (vybetonované ještě v r.1937 nebo počátkem r.1938), vybavené a vyzbrojené. Přestože dnes již není znám počet plně dokončených, alespoň minimálně vybavených a vyzbrojených (k boji plně připravených) lehkých objektů, odhaduje se, že do bojové připravenosti ke konci září 1938 bylo uvedeno min. několik tisíc lehkých pevnůstek vz.36 a vz.37 z výše zmíněného celkového počtu cca 10 000. Dalších 5 tisíc plánovaných, ale nikdy stavebně nezapočatých lehkých pevnůstek, bylo plánováno ještě vystavět, ale nestihlo se do Mnichovského paktu. Tato rozsáhlost výstavby lehké fortifikace je důvodem k tomu, že je jim věnován rozsáhlý blok těchto stránek. 

 Jen pro úplnost je nutné dodat všeobecně známou skutečnost, že k vojenskému využití celé čs. pevnostní linie nedošlo díky ustoupení nátlaku čtyř velmoci vyplývající z Mnichovské dohody 30. září 1938. Většina pohraničního pevnostního systému se po 30. září nacházela na územích odstoupených Německu a Maďarsku. Zbylé pohraniční úseky lehkého opevnění, včetně opevněných vnitrozemských příček (Vltavská linie a Liběchovská příčka), byly obsazeny v březnu 1939 po okupaci zbytku Československa. Do konce r.1939 drtivá většina lehkých pevnůstek ve vnitrozemí (na území protektorátu) byla Němci zničena a zahlazena. V oblastech s tehdy převažujícím německy mluvícím obyvatelstvem k ničení pevnostních úseků většinou nedocházelo a dochovaly se dodnes.

 

  Na těchto stránkách, jsou oba druhy lehkého opevnění podrobněji popsány. Najde na nich i úvahy o pravděpodobné míře účinnosti v bojovém nasazení vyplývající z jejich teoretických bojových možností. Nikdy nikdo již s určitostí a s jistotou nepoví do jaké míry by se čs. opevnění jako celek osvědčilo v reálnem bojovém nasazení proti německým, maďarským a v menší míře pravděpodobně i proti polským vojskům. Stejně tak již nelze nikdy zcela přesně doložit a určit bojeschopnost a uplatnění čs. armády jako celku, která bezpochyby byla značná a na tehdejší dobu moderně vyzbrojená, dobře vycvičená a velmi odhodlaná se bránit. Pravděpodobně byla prvorepubliková čs. armáda jako celek jedna z nejlepších v tehdejší Evropě konce 30. let. Nebyla však samozřejmně ani zdaleka nejpočetnejší armádou a v případě válečného konfliktu na podzim 1938 by byla přinucena branit extrémně dlouhou hranici republiky proti armádám tří států. Přes nespornou velmi vysokou kvalitu čs. armády to byl úkol velmi těžko splnitelný.