Něm. zkoušky odolnosti

Německé destruktivní zkoušky lehkého opevnění, vz.37


   Po rozhodnutí čs. vlády a prezidenta nejít do války a odevzdat pohraničí nadešlo obsazování německého, maďarského a polského pohraničí bez boje. První dva týdny v říjnu 1938 fakticky došlo k vyklizení pozic čs. armádou a obsazení sudetských oblastí německým vojskem. Do rukou Wehrmachtu padla většina lehkého opevnění a téměř veškeré těžké opevnění. Vzápětí po tomto německém záboru započaly v některých obsazených oblastech pohraničí německé zkoušky čs. opevnění. Jednalo se o zkušební postřelování opuštěných pevnostních objektů různými rážemi a druhy něm. munice. K těmto zkouškám intenzivně docházelo hned po obsazení Sudet, na podzim 1938 a v menší intenzitě pokračovaly i během celé války. Zkoušky nebyly nijak přímo organizovány a spíše byly aktivitami jednotlivých německých armádních útvarů, které je prováděly nezávisle na sobě. Jednoduše byli Němci zvědaví co opevnění vydrží. Byly zkušebně odpalovány nálože u pancéřových střílen nebo vchodů, opevnění bylo postřelováno do zranitelných míst, testováno odpalováním náloží uvnitř objektů, postřelováno z těžkých dělostřeleckých zbraní nebo zkušebně letecky bombardováno. Záznamy o těchto zkouškách opevnění se dochovaly spíše ojediněle. Většinou se záznam nepořizoval a zkušební ostřelování probíhalo vesměs nahodile z iniciativy místně příslušných německých jednotek v obsazeném pohraničí. Dodnes jsou tyto objekty často dochované a v poškozeném stavu tak jak je Wehrmacht zanechal. Tento článek se zaměří na odolnost lehkého opevnění nového typu, přestože se německé zkoušky týkaly i staršího lehkého typu a těžkého opevnění.

   Na mnoha místech těžké i lehké pevnostní linie byly tyto testy prováděny různými druhy zbraní o mnoha rážích. Záleželo na momentální výzbroji daného německého útvaru v konkrétní oblasti. Ostřelování bylo prováděno z ideálních úhlů a vzdáleností umožňující jistý nebo pravděpodobný zásah zvoleného místa opevnění a za ideálních nebojových podmínek. V tomto textu jsou uvedeny pouze závěry vycházející z období podzimu 1938 s ohledem na tehdejší výkonnost zbraní a pravděpodobné odolnosti lehkého opevnění vztažené vůči dobové německé výzbroji toho roku.

   Čs. předválečné pevnění bylo technologicky betonováno na principu navlhlé betonové směsi (tedy nikoli mokré). Při betonáži samotné byla tato technologie náročná na kvalitu zhutnění směsi při betonáží, na které závisela celistvost a tím i pevnost stěny samotné (mimo i jiných hledisek). K zesílení ochranného účinku byl na stěnu, která byla ohrožena čelní dělostřeleckou palbou nepřítele, navršena rovnanina ze skládaného lámaného kamene a zakryta zeminou. Proražení čelní stěny německým zkušebním dělostřeleckým postřelováním lehkého objektu bylo velmi obtížné (ne-li nemožné) v případě, že byl plně navršen před objektem kamenný a zemní val. V takovém případě i pevnůstka o normální (tj. slabší odolnosti) byla schopna ochránit posádku před průnikem dělostřeleckého projektilu do interiéru. Počítáno s dělostřelectvem malých a středních ráží do 120 mm, kterými německé polní útvary byly běžně vyzbrojeny. Průrazu čelních stěn bylo zejména dosaženo při obnažené čelní stěně lehkého opevnění vz.37 a to často po opakovaných zásazích do téměř stejného místa a z bezprostřední blízkosti. Jelikož z velké většiny nejsou dochované něm. písemné záznamy o použití konkrétních ráží, pokud vůbec byly pořizovány, a tak lze někdy jen odhadnout druh použitých střel, dodnes viditelné na některých pevnůstkách. Odhady vycházející z informací o běžné výzbroji tehdejšího něm. polního dělostřelectva. Testované lehké opevnění normálního i zesíleného provedení spolehlivě i bez záhozu odolalo postřelování konvenční municí (nikoli průbojnou) polním dělem ráže 75 mm, čelně k dělostřelecké palbě. Při přímém zásahu 120 mm dělem se prokázalo, že i prostřelení řopíku zesílené odolnosti (bez záhozu) již není úplně vyloučeno. Také při opakovaném zásahu účinným rychlopalným německým 88 mm dělem (v pozdějších válečných letech proslaveným) se průraz ojediněle podařil. Boční železobetonové stěny u vz.37 ze vzdálenosti několika set metrů většinou postřelováním municí 75 mm odolávaly, avšak z bližších vzdáleností granáty této ráže již bočními stěnami pronikaly, nikoli však čelními. Pancéřové střílny na tom byly o poznání hůře. Jejich odolnost se prokázala pouze proti zbraním o ráži do 20 mm. Ocelolitinové střílny, které měly sílu stěn 2 cm, přibližně odpovídaly čelnímu pancéřování tehdejších lehkých německých tanků nebo síle bočního pancéřování u středních vozidel tankového typu. Postřelování těchto střílen z německého 37 mm děla protipancéřovou municí byla úspěšné. Střílnu při přímém zásahu z velké většiny toto dělo probíjelo a střela pronikala do interiéru řopíku. Toto lehké německé polní dělo (běžně i s protipancéřovou municí) bylo nejvíce ve výzbroji polních německých vojsk a také v tankovém provedení již běžně osazené u nemalého množství německých lehkých tanků. Prokázala se také velká zranitelnost střílen proti statickým náložím odpáleným v jejich bezprostřední blízkosti. Při hmotnosti výbušniny od 3 kg a výše, docházelo k proražení tohoto pancéřového prvku lehkého opevnění. Tyčové nálože případných úderných skupin nepřítele by byly často pravděpodobně účinné, jak se při těchto testech v r.1938 a během válečných let prokázalo. Odolnost střílen proti lehkým pěchotním zbraním byla dostatečná a to zejména byl hlavní účel, ochrana střelce uvnitř proti pěchotní palbě všech ráží. Použití protipancéřové munice v kulometných zbraních různých ráží bylo neúspěšné a střílna spolehlivě odolávala. V případě leteckého bombardování byly stropy odolné vůči menším a středním leteckým pumám. Otázka by však měla být spíše postavena z hlediska pravděpodobnosti možného zásahu leteckou pumou takto malých a často maskovaných objektů v polích. Takový zásah byl spíše otázkou náhody. Snad jen při velké hustotě shození většího počtu bomb, v případě zkušeného pilota a kvalitního bombardovacího stroje, by bylo lehké opevnění s větší pravděpodobností zasaženo. Těžkých leteckých pum, které by dokázaly při přímém zásahu hodně ublížit, se do střemhlavého bombardéru moc nevešlo aby se nálet s větším množstvím shozené letecké munice v jeden okamžik na stejné místo mohla zvýšit pravděpodobnost zásahu. Otázka vyřazení polní obrany leteckými nálety v blízkosti pevnostní linie je mimo toto téma odolnosti opevnění samotného, i když jinak těžko pominutelná v širším kontextu případného podrobnějšího výkladu.

   Veškeré výše zmíněné testování probíhalo za nebojových a ideálních podmínek, z ideálních pozic a vzdáleností, do kterých by se za skutečného boje německé polní dělostřelectvo velmi těžko dostávalo. Testovací střelba probíhala ze směrů a z míst, která by za boje byly spolehlivě kryty palbou obránců. Těchto ideálních zásahů by často nebylo za bojových podmínek možné dosáhnout bez předchozího vyřazení některých objektů v obranné linii jiným způsobem, např. pomocí úderných skupin. Na druhou stranu, kdo by chtěl asi být uvnitř velmi těsného interiéru v okamžiku opakovaných intenzivních zásahů např. z 88 mm rychlopalného děla do čelní železobetonové stěny ? Přesto, že by kamenná rovnanina a zához byl navršen, po několika zásazích z pozic nepřítele vzdálených např. pouhých 500 metrů, by další střely z této německé velmi účinné zbraně směřovala již přímo na beton, po předchozích zásazích díky odmrštěného materiálu z ochranného valu před pevnůstkou. Přestože by nedošlo přímo k průniku některé střely do interiéru pevnůstky, tak i přes ochranu vnitřní výdřevy řopíku, která by povolila, by po chvíli silná intenzita betonových odštěpků pro osádku uvnitř byla nejen nebezpečná, ale i omračující a ochromující pro její bojeschopnost uvnitř velmi těsného prostoru. Omračující proti bezprostředně následovaném případném útoku nepřítele.

   Odolnost lehkého opevnění proti čelní dělostřelecké přípravě a proti následnému útoku byla zcela dostačující. Při útoku tankových svazů, kde při případné absenci protitankových zbraní v blízkých polních obranných pozicích, byla otázka času likvidace řopíků přímými dělostřeleckými zásahy z obrněných vozidel do zranitelných střílen. Nelze pominout i případné nasazení útočících úderných skupin a použití tyčových náloží. Celkově však čs. lehké opevnění bylo propracovaným konceptem a systémem nejen technologicky, stavebně a odolnostně, ale zéjména strategickým rozmisťováním jednotlivých pevnůstek. Celkově lze říci, že odolnost proti běžným polním pěchotním a dělostřeleckým zbraním, a proti lehké tankové výzbroji byla zcela dostačující. Koncepce takto opevněného lehkého kulometného hnízda, s účinnými prvky ochrany, byla proti masivním útokům pěchoty a proti lehkým tankovým svazům velmi dobře odolnostně řešena.